Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 360/2020, ze dne 2. 3. 2021:
Již z názvu rubriky tohoto ustanovení „Odročení hlavního líčení“ je zřejmé, že výslovně upravuje postup soudu při odročení hlavního líčení. Analogicky je však třeba použít toto ustanovení též v případě, jedná-li soud prvního stupně po zrušení jeho rozsudku odvolacím soudem v jiném sestavení senátu nebo uplynula-li od předchozího hlavního líčení delší doba anebo je-li toho třeba z jiného důvodu (viz rozhodnutí č. 22/1972 Sb. rozh. tr.). Obdobně se postupuje při opětovném projednání věci po rozhodnutí o dovolání, o stížnosti pro porušení zákona, po rozhodnutí o povolení obnovy řízení a po kasačním nálezu Ústavního soudu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2013, s. 2715.).
Ze zákonné dikce přitom plyne, že není povinností soudu prvního stupně vždy opakovat celé hlavní líčení nebo tu jeho část, která předcházela zrušené části rozsudku, nýbrž je tak třeba učinit s ohledem na zásady bezprostřednosti a ústnosti jen tehdy, když soud prvního stupně projednává věc znovu po zrušení původního rozsudku v jiném sestavení senátu, dále jestliže od provedení hlavního líčení uplynula delší doba, takže soud ani při stejném sestavení senátu není schopen rozhodovat na základě bezprostředního dojmu z předchozího hlavního líčení, příp. z jiného důležitého důvodu.
V nyní posuzovaném případě se však o žádnou z těchto situací nejedná. K tvrzené povinnosti postupovat podle tohoto ustanovení (znovu provést hlavní líčení) se ostatně vyjádřil již soud prvního stupně a v návaznosti na námitku vznesenou v této souvislosti pak i soud odvolací. Bylo přitom konstatováno, že mezi vyhlášením prvého odsuzujícího rozsudku Krajským soudem v Praze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 4 T 5/2015, a nařízením a konáním hlavního líčení dne 23. 10. 2017 po vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí sice uplynula doba dvou let a tří měsíců, s přihlédnutím ke značnému rozsahu a složitosti této trestní věci se však nejedná o dobu natolik dlouhou, jež by v rozporu se zásadou bezprostřednosti stírala paměťovou stopu jak členů senátu soudu prvního stupně, tak účastníků řízení ve vztahu k provedeným důkazům s tím, že současně soud prvního stupně rozhodoval ve shodném složení senátu. S tímto závěrem se přitom Nejvyšší soud ztotožňuje. To platí tím spíše, že procesním stranám byly poskytovány zejména kopie zvukových nahrávek jednotlivých hlavních líčení a bylo jim umožněno nahlížet do spisu a pořizovat si kopie, takže měly dostatečnou možnost si v případě nutnosti potřebné skutečnosti na tomto základě připomenout. Na místě je současně dodat a zdůraznit, že opakovat znovu hlavní líčení, které by s sebou neslo opět velmi rozsáhlé dokazování, by navíc jen podstatně prodlužovalo celé trestní řízení, což by ani nemohlo být v zájmu samotných obviněných, kteří
ostatně v rámci svých dovolání vznesli mj. námitku stran neúměrné délky řízení (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 3257/20).
