Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 975/2020, ze dne 17. 12. 2020:
Platí, že rozhodnutí soudu v trestním, resp. v adhezním řízení o nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem musí mít hmotněprávní podklad v příslušných ustanoveních právních předpisů upravujících náhradu škody. Soud musí při rozhodování o povinnosti obviněného nahradit poškozenému škodu způsobenou trestným činem aplikovat všechny příslušné hmotněprávní předpisy, které se na projednávaný případ vztahují (srov. rozhodnutí č. 17/1973, č. 29/1965 Sb. rozh. tr., dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 676/2007, uveřejněné pod T 1026 v sešitě 39 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 4 Tdo 460/2011, uveřejněné pod T 1404 v sešitě 77 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Například v citovaném rozhodnutí T 1026 Nejvyšší soud podrobně vyložil, že adhezní výrok je vždy podmíněn tím, že si trestní soud náležitě ujasní, kterým hmotněprávním předpisem se řídí posuzovaný případ odpovědnosti za vznik škody způsobené trestným činem, jímž obviněného uznal vinným. Těmito právními názory soudní praxe na pravidla, jimiž je nutné se řídit v rámci adhezního řízení, se však Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích neřídil. Jeho strohé argumenty, o něž opřel změnu výroku o náhradě škody u obou obviněných oproti rozsudku soudu prvního stupně, jsou v podstatě nepřezkoumatelné, jsou formulovány obecně bez jasného a určitého vymezení právního rámce, z něhož krajský soud vycházel při plném vyhovění nároku poškozené České pošty, s. p., na náhradu škody, jak jej uplatnila v trestním řízení vůči oběma obviněným. Obecné ustanovení občanského zákoníku (dříve § 420 zákona č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013, v současnosti § 2914 zákona č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014, tj. také již v době spáchání posuzované trestné činnosti) o odpovědnosti za škodu porušením právní povinnosti lze použít jen tehdy, pokud se na daný případ nevztahuje nějaký zvláštní hmotněprávní předpis. U obviněné J. O. připadal v úvahu zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, jehož použití však zjevně krajský soud odmítl proto, že ke způsobení škody obviněnou nedošlo v souvislosti s plněním pracovní činnosti, šlo tedy o tzv. exces.
Případy takových excesů byly opakovaně soudy vykládány v uveřejňovaných rozhodnutích, avšak tato judikatura se vztahuje na předcházející právní úpravu občanského práva hmotného, konkrétně k § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Uvedené ustanovení zakotvilo pravidlo řešící situaci, kdy je škoda způsobena při činnosti právnické nebo fyzické osoby těmi, které k této činnosti použila. Odpovědnost za škodu byla přičítána přímo právnické nebo fyzické osobě využívající ke své činnosti jiného, použité osoby, mezi které patřily též zaměstnanci, samy za škodu takto způsobenou neodpovídaly, přičemž jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím nebyla dotčena. Výklad pojmu „při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním“ obsahuje již zmiňované stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 55/1971 Sb. rozh. civ., v němž Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že z mezí plnění úkolů organizace (právnické či fyzické osoby), nevybočuje taková činnost pracovníka (zaměstnanec), jež nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k plnění úkolů organizace. Za rozhodující přitom Nejvyšší soud označil poslední hledisko, tedy věcný (vnitřní, účelový) vztah, jehož podstatu vystihl tak, že jde o to, zda při činnosti, jíž byla způsobena škoda, sledoval pracovník z objektivního i subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů. Současně dále Nejvyšší soud v citovaném stanovisku zdůraznil, že posuzování existence excesu v uvedeném smyslu závisí vždy na rozboru a zhodnocení okolností konkrétního případu. V některých případech i ten zaměstnanec, který se svým škodlivým jednáním dopustí trestného činu, neodpovídá za škodu poškozenému, ale jeho zaměstnavatel podle pracovněprávních předpisů, protože i tehdy může jít o jednání, které má místní, časový a věcný vztah k plnění úkolů zaměstnavatele, ledaže by zaměstnanec fyzickým napadením poškozeného sledoval své osobní nebo jiné zájmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, uveřejněný pod C 4022 v sešitě 4 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaném Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1759/2015, uveřejněném pod C 16833 v sešitě 2 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek vydávaném Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, však Nejvyšší soud judikoval, že jednání pomocníka musí být věcně (vnitřně, účelově) související s činností nadřízeného (v citované věci se jednalo o vázaného zástupce). V rozhodnutí uveřejněném pod č. 29/1969-II. Sb. rozh. tr. bylo předmětem trestního stíhání jednání poštovní doručovatelky, která zpronevěřila peníze převzaté k doručení. Ačkoli se jednalo zjevně o vědomé protiprávní jednání, převážil podle výkladu Nejvyššího soudu fakt, že pachatelce byly peníze svěřovány v souladu s její náplní práce (peněžní poštovní zásilky přejímala běžně). Trestné činnosti se tedy dopustila v rámci plnění svých pracovních úkolů, nešlo u ní o exces. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném pod č. 40/2006 Sb. rozh. tr.
V posuzované trestní věci spočívala trestná činnost obviněné ve výdeji poštovních zásilek spoluobviněné J. H., aniž by současně obviněná převzala od adresáta zásilky (J. H.) příslušnou finanční částku stanovenou odesílatelem, tzv. dobírku, jak jí ukládaly příslušné doručovací pokyny. Není pochyb, že tím obviněná J. O. porušila své povinnosti, k jejichž řádnému plnění se zavázala v pracovní smlouvě, [což je také podstata její zjištěné trestní odpovědnosti za přečin podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku], nicméně svůj vlastní zájem jakéhokoli druhu tímto nesledovala, své povinnosti porušovala na naléhání a ve prospěch spoluobviněné J. H. Ze soudy zjištěných skutkových okolností je proto zřejmá přímá souvislost mezi pracovní činností obviněné J. O. a vznikem škody na straně odesílatelů zásilek, protože jejich vydávání adresátům bylo kromě dalšího náplní její pracovní činnosti související s již citovanou smlouvou mezi jejím zaměstnavatelem a Českou poštou, s. p. Obviněná se tak protiprávního jednání dopustila při realizaci závazku převzatého Obcí XY ve prospěch České pošty, s. p., přičemž tak činila vůči obyvatelce obce XY, tj. v určeném místě a v určené pracovní době. Nelze proto pochybovat o věcném, místním a časovém vztahu, který její poškozující jednání mělo k náplni práce určené jí pracovní smlouvou. Jak již bylo konstatováno, nikoli každé, a to i úmyslné, porušení pracovních povinností musí být považováno za exces. O ten se primárně může jednat tehdy, pokud zaměstnanec nesleduje poškozovací činností plnění pracovních úkolů a odchyluje se jí od svých jiných pravidelných činností. Z těchto důvodů nepovažuje Nejvyšší soud názor vyslovený odvolacím soudem o excesu ze strany obviněné J. O. za správný. Nejednalo-li se ze strany obviněné o exces, bylo třeba uvažovat o její pracovněprávní odpovědnosti za způsobenou škodu zaměstnavateli. Obecná odpovědnost zaměstnance nahradit škodu je upravena v § 250 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, tak, že zaměstnanec odpovídá za škodu, kterou zaměstnavateli způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (plnění pracovních úkolů a výkon úkonů v přímé souvislosti s ním jsou definovány v § 273 a § 274 téhož zákona). V zákoně č. 89/2012 Sb., který je s ohledem na dobu spáchání činu nutné použít v posuzované věci, je obecná povinnost nahradit škodu způsobenou zaměstnancem nebo jiným pomocníkem vymezena v § 2914 tak, že kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám; zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody. Pokud zaměstnanec je pověřen splněním určité povinnosti, kterou mu zaměstnavatel uložil, a tuto povinnost nesplní, resp. ji splní vadně, přičítají se následky zásadně zaměstnavateli.
Odpovědnost za náhradu škody podle citovaného ustanovení § 2914 zákona č. 89/2012 Sb., tedy přičitatelnosti újmy způsobené pomocníkem, je postavena na výchozí myšlence, že kdo má prospěch z činnosti pomocníka, měl by nést i riziko jeho selhání. V současné právní úpravě tedy schází právní norma obsažená v předešlém občanském zákoníku, konkrétně § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., podle níž, škoda je způsobena právnickou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použily, přičemž tyto osoby samy za takto způsobenou škodu podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím není dotčena. Jinými slovy takovou škodu vždy hradil poškozenému zaměstnavatel a bylo na něm, zda a v jakém rozsahu bude uplatňovat škodu na zaměstnanci (regres) za předpokladu, že ji zaměstnanec zavinil nebo spoluzavinil. V novější soudní praxi i nauce vyvstala diskuze, zda tedy poškození mohou napříště požadovat náhradu újmy i po osobách použitých při činnosti jiného, což je kontroverzní zejména ve vztahu k zaměstnancům, o jejichž zvýšenou ochranu právní řád v mnoha ohledech usiluje (srov. Luboš Borim, článek Přímá odpovědnost zaměstnanců za škodu vzniklou při výkonu veřejné moci, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 22/2019, str. 786 a násl.). Přístupy k dané otázce se různí, jasný právní názor ohledně jejího vyřešení zatím civilními soudy nebyl prezentován, resp. ani občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu dosud nepublikovalo žádné rozhodnutí, v němž by se Nejvyšší soud přiklonil k jedné z možných variant výkladu.
