Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1373/2020, ze dne 17. 2. 2021:
Vyvolání omylu u poškozených zde sloužilo jen k získání přístupu do bytu obviněnými. Dalším jednáním pak obvinění byt neoprávněně užívali. Situaci lze přirovnat k té, kdy pachatel vyvoláním omylu u jiné osoby pouze získá přístup k věcem, kterých se pak již sám zmocní (např. pachatel předstírá, že je policistou, revizním technikem apod., aby získal přístup do bytu poškozeného, kde pak odcizí věci), a dopustí se tak trestného činu krádeže, nikoli trestného činu podvodu (viz také Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1855).
V důsledku jednání obviněných popsaného ve skutkových zjištěních soudů poškozeným ani nevznikla škoda v podobě ušlého zisku za pronájem bytu (nebylo například prokázáno, že by jej mohli a chtěli na předmětnou dobu pronajmout jiné osobě). Obvinění se na úkor poškozených bezdůvodně obohatili. Toto obohacení obviněných je v příčinné souvislosti se spáchaným jednáním, nikoli však s majetkovou dispozicí poškozených ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť k takové majetkové dispozici nedošlo. Není rozhodné, že obvinění získali přístup do bytu právě uvedeným lstivým způsobem. Mohli jej získat i mnoha dalšími podobnými způsoby, například nálezem klíčů, vydáváním se za jiné osoby, vylákáním náhradních klíčů od příbuzných poškozených atd.
Obecně vzato, umožnění fyzického přístupu k věci nepředstavuje bez dalšího majetkovou dispozici ve smyslu § 209 tr. zákoníku. Proto se ani pachatel, který od poškozeného získá, byť za použití lsti, přístup do jeho bytu, který pak bez právního důvodu užívá a odmítá opustit, nedopouští trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, nýbrž přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku.
Závěr o právní kvalifikaci shora vyložený není v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, včetně té, kterou zmínil státní zástupce ve vyjádření k dovolání. Jednání pachatele, který dosáhne uzavření nájemní smlouvy k bytu (nebo k domu či k nebytovému prostoru) uvedením podvedeného v omyl ohledně své solventnosti, úmyslu a možnosti platit nájemné, a poté skutečně nájemné neplatí a způsobí tak nejméně škodu nikoli nepatrnou, je v soudní praxi kvalifikováno jako trestný čin podvodu. Naproti tomu jednání spočívající v neoprávněném užívání bytu bez právního titulu, typicky například po skončení platnosti nájemní smlouvy, bývá kvalifikováno podle § 208 tr. zákoníku.
Trestnost posuzovaného jednání obviněných a jeho kvalifikaci podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku nezpochybňuje fakt, že poškození v určité fázi svého bezvýchodného snažení přikročili k pokusu dosáhnout opuštění bytu obviněnými tak, že „odpojili energie“, jak uvádějí dovolatelé. Proti takovému jednání nebyli obvinění jako neoprávnění obyvatelé bytu chráněni. Pokračováním v neoprávněném užívání bytu pokračovali v páchání uvedeného trestného činu.
Obvinění spáchali čin, jímž závažným způsobem a za pomoci lstivého jednání zasáhli do vlastnického práva poškozených k bytu a bezdůvodně se obohatili o částku jinak několikanásobně převyšující hranici škody nikoli nepatrné (která je stanovena v § 138 odst. 1 tr. zákoníku). I když výše škody není znakem skutkové podstaty přečinu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, z hlediska hodnocení škodlivosti činu je bezpochyby nutno k výši bezdůvodného obohacení přihlédnout. Jde tu o majetkový trestný čin představující specifickou formu „krádeže užitku“ (furtum usus). Obvinění se neoprávněně obohatili tím, že za uvedené období užívali neoprávněně byt jiného a ušetřili tak náklady na své bydlení. Výše bezdůvodného obohacení odpovídá výši tržního nájemného v dané době na daném místě, kterou odvolací soud zjistil. V bytě obvinění záměrně neoprávněně setrvávali až do té doby, než byli aktivními kroky poškozených přivedeni k opuštění bytu. Navíc oba obvinění jsou vícenásobní recidivisté opakovaně páchající trestnou činnost proti majetku.
