Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1300/2020, ze dne 25. 2. 2021:
Z právě uvedeného je zjevné, že jednotlivých veřejných zasedání se vedle předsedy senátu JUDr. A. F. účastnili pokaždé jiní soudci (s výjimkou prvního a druhého veřejného zasedání, u kterého však nebylo prováděno dokazování). Takový postup je však v rozporu s § 219 odst. 3 tr. ř. ve spojení s § 238 tr. ř., podle kterých platí, že změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení veřejného zasedání delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být veřejné zasedání provedeno znovu. Aplikaci uvedeného pravidla, které se primárně týká hlavního líčení, i na složení senátu při veřejném zasedání, potvrzuje i ustálená judikatura – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 14. 5. 1968, sp. zn. 7 Tz 20/68, publikovaný pod č. 40/1968 Sb. rozh. tr. Takto vyjádřený požadavek na nezměnitelnost složení senátu, resp. soudu, je přitom projevem zásady ústnosti a bezprostřednosti zakotvené již v § 2 odst. 11 a 12 tr. ř. Podle této zásady se na rozhodování mají podílet soudci, kteří se v celém rozsahu zúčastnili na projednávání ve veřejném zasedání a za jejichž přítomnosti byly prováděny důkazy, které tak mohou tito soudci na podkladě bezprostředního dojmu řádně zhodnotit, a tím získat spolehlivý skutkový podklad pro meritorní rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157–314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2713). V širším pojetí se pak jedná o projev práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38. odst. 1 Listiny.
Ze spisu přitom nevyplývá, že by státní zástupkyně ani obviněná udělily souhlas s přečtením podstatného obsahu protokolu o předchozích veřejných zasedáních, resp. z něj naopak vyplývá skutečnost, že předseda senátu tento souhlas ani nezjišťoval.
Je tak nutno konstatovat, že krajský soud pochybil, jestliže bez dalšího konal veřejná zasedání v různém složení senátu, prováděl v nich dokazování a v posledním z nich dokonce vydal rozhodnutí ve věci. Toho si byl ostatně vědom i sám předseda senátu, neboť v přípisu, kterým reagoval na dotaz státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, připustil, že k pochybení ve složení senátu došlo. Kasační zásah Nejvyššího soudu je proto již z tohoto důvodu na místě.
