Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 75/2026, ze dne 24. 2. 2026:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 5. 2025, č. j. 68 T 7/2025-509, byl obviněný J. R. C. uznán vinným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo dále obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy.
Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v období od podzimu 2018 do května 2024 v místě jeho trvalého bydliště v bytě na adrese XY XY v XY, Pardubický kraj, zneužívaje jak svého postavení nevlastního dědečka, tak jejího nízkého věku a s tím související nedostatečné rozumové vyspělosti, díky níž jeho jednání nerozuměla, nechápala jeho význam a důsledky a nedokázala posoudit význam kladení odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku, v přesně nezjištěném počtu, řádově však v desítkách případů, jednak v kuchyni bytu líbal na ústa, objímal a při tom přes oblečení osahával na prsou a na zadku nezletilou poškozenou AAAAA (pseudonym), jejíž věk znal, neboť se jedná o vnučku jeho družky, s níž byl běžně v kontaktu, jednak nezletilé v ložnici bytu pokládal ruku na vulvu, a to přes oblečení i pod kalhotkami, a ruku takto ponechával do doby, než nezletilá z místa odešla nebo než zaregistroval příchod své družky domů.
Obviněný byl uznán vinným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025 (proti čemuž ani námitky nevznášel), neboť s jiným vykonal jiný pohlavní styk než uvedený v § 185 tr. zákoníku zneužívaje jeho bezbrannosti a spáchal čin na dítěti mladším patnácti let.
Dovolatel rozporoval naplnění přisuzovaného znaku „zneužití bezbrannosti“. Činil tak částečně neurčitě, částečně na základě skutečnosti, že soudy měly přihlédnout nejen k nízkému věku poškozené, ale též ke skutečnosti, zda měla faktickou nemožnost klást odpor. Podle jeho přesvědčení o absenci stavu bezbrannosti svědčí to, že sama uvedla, že pokud měla problém, odešla. Nejvyšší soud se však ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že se jednalo o sexuální atak na fakticky bezbranné dítě. Podle § 119a odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán zneužitím bezbrannosti, jestliže pachatel využije toho, že jiná osoba je ve stavu, v němž není schopna utvářet nebo projevit svou vůli nebo je její schopnost utvářet nebo projevit svou vůli podstatně snížena z důvodu mj. nízkého věku. Je potřeba podotknout, že toto zákonné vymezení se obsahově neliší od toho, jak byl stav bezbrannosti před 1. 1. 2025 definován a interpretován doktrínou a judikaturou [viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, § 119a. Dostupné na beck-online.cz]. Podle odst. 2 téhož ustanovení se za bezbranné z důvodu nízkého věku vždy považuje dítě mladší dvanácti let. Ze skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že obviněný zasahoval do intimní sféry poškozené od jejího útlého věku cca šesti let, přičemž zneužil svého postavení nevlastního dědečka a skutečnosti, že právě pro svůj věk byla nedostatečně rozumově vyspělá, aby jeho jednání rozuměla, nechápala jeho důsledky a nedokázala posoudit význam kladení odporu. Naplnění znaku zneužití bezbrannosti nebrání ani skutečnost, že si postupem času uvědomovala nevhodnost chování obviněného, neboť ani poté nebyla schopna prosadit svou vůli proti obviněnému tak, aby se takového jednání nedopouštěl opakovaně, zjevně i pod vlivem přirozené autority. Pro naplnění znaku bezbrannosti přitom postačuje, že vůle poškozené osoby (resp. schopnost tuto vůli v pozdější fázi projevit) byla podstatně oslabena, nemusí tedy absentovat zcela.
Strohá poznámka dovolatele o nemožnosti automatického dovozování naplnění kvalifikované skutkové podstaty bez zkoumání intenzity a povahy jednání je zcela irelevantní, neboť je nepochybné, že poškozená byla (po celou dobu protiprávního jednání obviněného) jednoznačně dítětem mladším patnácti let.
Obviněný též konstatoval, že „jiný pohlavní styk“ musí být vykládán restriktivně, neboť zahrnuje jednání srovnatelné intenzity s pohlavním stykem, nikoli pouhé osahávání přes oblečení. Na danou námitku lze tedy reagovat rovněž ve stručnosti, že pod pojem jiný pohlavní styk, než je uvedený v § 185 tr. zákoníku, je možné podřadit i intenzivnější osahávání přes oblečení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 775/2014). V daném případě je však zcela stěžejní dovolatelem opomíjená skutečnost, že ze skutkové věty plyne nejen osahávání na prsou a na zadku přes oblečení, ale rovněž líbání na ústa, a především pokládání ruky na vulvu nezletilé poškozené, a to přes oblečení, ale i pod kalhotkami (k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1276/2020, ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 4 Tdo 273/2013, nebo ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 629/2013). Takové jednání je bezpochyby jiným pohlavním stykem, než je uvedený v § 185 tr. zákoníku.
Konečně stran absence sexuálního motivu na straně dovolatele lze uvést následující. Soud prvního stupně vysvětlil, proč z popisu skutku vyňal okolnost, že obviněný jednal s cílem vlastního sexuálního uspokojení, neboť byla zpochybněna i znalcem sexuologem, avšak současně deklaroval, že taková změna nezasahuje do subjektivní stránky trestného činu, neboť si byl protiprávnosti svého jednání zjevně vědom (viz odstavce 27. odůvodnění jeho rozsudku). S takovým odůvodněním se Nejvyšší soud ztotožnil a podotýká, že motiv není znakem skutkové podstaty souzeného zločinu, proto nelze soudům vytýkat, že by při právním posouzení skutku pochybily. Jak již přiléhavě podotkl státní zástupce, jednání pachatele nemusí být motivováno uspokojením jeho vlastního pohlavního pudu, což je ostatně zřetelné i z vymezení alinea druhá předmětného trestného činu, která předpokládá donucení jiného k jinému pohlavnímu styku než uvedenému v § 185 tr. zákoníku s jinou osobou. Byť by tedy sexuologický znalecký posudek konstatoval neprokázání sexuální motivace, nebyla taková skutečnost na újmu trestní odpovědnosti za uvedený trestný čin. Podstatné je, že jde o jednání, které je způsobilé k ukájení pohlavního pudu, tj. má sexuální podtext. Lze si pak jen obtížně představit, že by osahávání obnaženého genitálu nezletilé poškozené mohlo mít jiný než právě sexuální podtext, na čemž ničeho nemění ta okolnost, že to nevedlo přímo k pohlavnímu uspokojení obviněného.
I tyto námitky obviněného byly tudíž shledány neopodstatněnými.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
