Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. 6 Tdo 882/2025:
Tento dovolací důvod je dán, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Obviněný tento dovolací důvod spatřuje v tom, že jeho jednání nenaplňuje znaky žádného trestného činu se zřetelem k zanedbatelnému stupni společenské škodlivosti.
K této dovolací námitce je třeba uvést, že trestným činem je podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je u méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) a z ní vyplývajícího principu ultima ratio. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Hlavním kritériem je zde společenská škodlivost činu, kterou je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku.
V návaznosti na rozvedená obecná východiska je třeba v první řadě akcentovat, že napadeným rozsudkem byl obviněný uznán vinným přečinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2025, když soud prvního stupně jeho jednání posoudil jako přečin znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024. Změnou právní úpravy účinnou od 1. 1. 2025 zákonodárce vyčlenil ze skupiny útoků sexuálně motivovaných trestných činů jednání, které obecně vykazuje nižší stupeň společenské škodlivosti a na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2024 spočívá ve vykonání jiného pohlavního styku nežli formou soulože nebo způsobem srovnatelným se souloží. Zákonodárce tak reagoval na případy na obdobném skutkovém základě jako v nyní posuzované věci, kdy za pohlavní styk byl považován jakýkoliv způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, tedy i v nejmírnější formě osahávání na intimních místech. Obviněný v podaném dovolání dovozoval, proč jeho jednání nedosahuje z pohledu společenské škodlivosti hranice, od které by bylo možné považovat je za trestný čin. V těchto svých úvahách však nevychází ze skutkového stavu, jak byl zjištěn rozhodujícími soudy, ale z vlastních skutkových závěrů. Platí to o jeho tvrzení, že poškozená vůči obviněnému neprojevovala žádný fyzický ani slovní odpor, že obviněnému pouze sjela ruka z ramene poškozené na její prsa a samotné jednání tak trvalo maximálně pár vteřin, případně to, že poškozenou tato situace v běžném životě neovlivnila. Opět je třeba poukázat na výrok o vině z napadeného rozsudku, ve kterém je jednoznačně popsáno, že jednání obviněného vůči poškozené trvalo od 11:04 do 11:11 hodin, a přestože se poškozená bránila a odmítala jeho jednání, obviněný ji natlačil ke zdi, osahával ji přes oblečení v oblasti prsou, pasu a genitálií. Již ve výpovědi v přípravném řízení (č. l. 31) poškozená uvedla, že pár dní po skutku se jí událost v paměti vracela, měla v sobě blok, když přišel sám nějaký zákazník muž a chtěl zboží ze skladu. Zároveň požádala, aby se u případného soudního projednávání nemusela s obviněným potkat. Z popsaného vyplývá, že závažnost skutku spáchaného obviněným, spočívající zejména v jeho provedení, motivaci a dopadu na poškozenou, rozhodně převyšuje spodní hranici společenské škodlivosti odpovídající běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Obviněný dovozoval, že jeho jednání by mohlo být posouzeno jako přestupek podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona č. 251/2016 Sb. o některých přestupcích. Tohoto přestupku proti občanskému soužití se dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustí jiného hrubého jednání nežli uvedeného v předchozích bodech 1. – 3., což je vyhrožování újmou na zdraví, nepravdivé obvinění z přestupku, nebo schválnost. Objektem tohoto přestupku však není primárně ochrana před útoky do intimní sféry poškozeného, ale jednání směřující proti narušení občanského soužití vyhrožováním, nepravdivým obviněním, schválností či jiným hrubým jednáním. Společenskou škodlivost jednání obviněného v tomto konkrétním případě nelze poměřovat jen výměrou peněžitého trestu, který mu byl pravomocně uložen, s možnou výší pokuty ukládané v přestupkovém řízení, která v daném případě podle § 7 odst. 4 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb. činí až 20 000 Kč, ale je třeba vycházet i z toho, že trestní sazba uvedená v § 185a odst. 1 tr. zákoníku je zákonodárcem stanovena až na pět let odnětí svobody, z čehož vyplývá, že nejde o bagatelní přečin, ale o speciální ustanovení chránící poškozené, tedy každého člověka, před nevyžádanými útoky v sexuální oblasti.
Při posouzení všech hledisek rozhodných pro stanovení konkrétního stupně společenské škodlivosti jednání obviněného tak soud druhého stupně dospěl ke správnému závěru, že se nejedná o případ, v němž by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Námitka nedostatku společenské škodlivosti jednání obviněného proto rovněž není důvodná.
