Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 771/2020, ze dne 14. 10. 2020:
Obviněná jednala v dané věci podle závěru soudu prvního stupně v nedbalosti vědomé (srov. bod 75. rozsudku soudu prvního stupně), s čímž se Nejvyšší soud ztotožňuje a pro úplnost dodává, že o zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 11 pod č. T 279). Z vědomé nedbalosti je trestný čin podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 236).
Kritériem nedbalosti v obou jejích formách (vědomé či nevědomé) je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní vymezení míry potřebné opatrnosti žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti. Jen výjimečně žádá od některých skupin osob vykonávajících určité povolání nebo zaměstnání (lékařů, lékárníků, řidičů, stavebních techniků apod.) určitou vyšší míru opatrnosti, která je však potom zase stejná u každého, kdo takové povolání nebo zaměstnání vykonává. Rozsah náležité opatrnosti je třeba zpravidla zkoumat na podkladě zvláštních právních předpisů (např. předpisy o bezpečnosti práce, předpisy o pravidlech silničního provozu apod.). Povinnost předvídat možnost způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem při výkonu některých povolání vyplývá nejen z bezpečnostních předpisů publikovaných ve Sbírce zákonů, ale i z technických norem (srov. rozhodnutí č. 28/1988-I. Sb. rozh. tr.) nebo zvláštních uznávaných pravidel, která vyplývají z daného stavu vývoje odborných znalostí v určitém oboru zachycených zvláště ve specializované literatuře. K závěru o vědomé nedbalosti by však nestačilo, pokud by pachatel věděl, že pracovní či jiný postup odporoval příslušným předpisům (objektivní hledisko), neboť pro vznik trestní odpovědnosti musí být splněno i subjektivní kritérium nedbalosti. Subjektivní vymezení míry opatrnosti spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 237 a 238].
