Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 360/2022, ze dne 27. 4. 2022:
Ukládání ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. ř. je případem obligatorního uložení ochranného léčení, v posuzované trestní věci z důvodu, že pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Obecně je třeba připustit, že pouhé spáchání činu jinak trestného osobou ve stavu nepříčetnosti k uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku nestačí. Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě totiž není možno vyvozovat pouze z jednání, které vykazuje jinak znaky trestného činu. Vyžaduje se, aby pobyt takové osoby byl i v budoucnosti nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákoníkem. Tato podmínka je splněna, je-li vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu stejný nebo závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní choroby. Splnění této podmínky je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 8. 1973, sp. zn. 6 To 22/73, uveřejněné pod č. 11/1974 Sb. rozh. tr.).