Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1123/2025, ze dne 14. 1. 2026:
Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje v tom, že soudy nižších stupňů, a při posuzování právní kvalifikace jeho jednání, nezkoumaly, která právní úprava pro něj byla příznivější. Nejvyšší soud musí konstatovat, že pod zmíněný dovolací důvod lze námitky obviněného podřadit, nicméně se nejedná o námitky opodstatněné. Předně je nutné konstatovat, že soudy nižších stupňů se aplikací pravidel časové působnosti trestního zákoníku podrobně a řádně zabývaly, soud prvního stupně v bodech 12. – 15. svého rozsudku a odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně v bodě 26. svého rozsudku. K výše uvedeným závěrům soudů nižších stupňů lze uvést, že jednání obviněného bylo posouzeno jako zločin sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025 (ad 1.), zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, alinea druhá, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, v tehdy planém znění (ad 2.) a zločin sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (ad 3.). Obviněný ve svém dovolání uvádí, že soudy „retroaktivně aplikovaly novelizované skutkové podstaty § 185 a § 185a tr. zákoníku účinné od 1. 1. 2025, přestože část jednání měla být dokonána v letech 2008-2015“. V této souvislosti tak pomíjí, že jeho jednání pod bodem 2. nebylo kvalifikováno podle § 185 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025. Nestalo se tak, jelikož novelizované ustanovení § 185 nebylo pro obviněného ve vztahu k tomuto skutku příznivější. Ve vztahu ke skutkům pod body 1. a 3. lze pak uvést, že obviněný ve svém dovolání argumentuje tím, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přečin pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku, účinného do 31. 12. 2024, případně poukazuje na právní úpravu platnou v roce 2008 – 2009, s odkazem na znění § 242 a § 243 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“). Obviněný se skutku pod bodem 1. podle zjištění soudu dopustil tím, že „v úmyslu dosáhnout vlastního sexuálního vzrušení a uspokojení, v přesně nezjištěném počtu případů opakovaně osahával nezletilou poškozenou zejména přes oblečení na genitálu, na prsou a hýždích, ale i pod oblečením, a dále nejméně v jednom případě přišel za nezletilou do koupelny, když se koupala, a osahával ji mezi nohama, přestože věděl, že poškozená nedosáhla věku 15 let, kdy využil jejího nízkého věku a své převahy vyplývající z autority dospělého, poškozená nezletilá mu důvěřovala a nebyla dostatečně vyspělá k tomu, aby mohla jeho jednání pochopit, domyslet, vyhodnotit a účinně se bránit, neboť jednání nerozuměla, čehož si byl vědom a čehož využil…“ a skutku pod bodem 3. tím, že „poškozenou nezletilou v úmyslu dosáhnout vlastního sexuálního vzrušení zezadu objal a následně ji přes oblečení osahával na celém těle, a to včetně prsou…osahával přes oblečení na přirození…a tohoto jednání se dopustil přesto, že věděl, že poškozená nezletilá byla mladší 15 let, kdy využil nízkého věku poškozené nezletilé a své převahy vyplývající z autority dospělého, kdy poškozená nezletilá mu důvěřovala a nebyla dostatečně vyspělá k tomu, aby mohla jeho jednání vyhodnotit, pochopit, posoudit, domyslet a dostatečně projevit svou vůli, a dát tak najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním a odpor k němu, nebo se jinak účinně bránit, čehož si byl vědom a čehož využil…“. Obviněný, který se dovolává aplikace shora uvedených ustanovení pak patrně přehlédl skutečnost, že se svého jednání dopustil tím, že zneužil bezbrannosti poškozených, což je znak trestného činu znásilnění, případně od 1. 1. 2025 také sexuálního útoku a nelze tak jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku či podle § 242 tr. zák., případně § 243 tr. zák., na které obviněný poukazuje, jelikož znásilnění podle § 185 tr. zákoníku nebo trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku, jsou vůči pohlavnímu zneužití ve vztahu speciality, takže dosažení pohlavního styku s dítětem mladším patnácti let proti jeho seznatelné vůli, s použitím donucení anebo zneužitím bezbrannosti, je postihováno výhradně podle § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku či podle § 185a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ŠČERBA, Filip. § 187 [Pohlavní zneužití]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 18. Dostupné na beck-online.cz.). Nutno též upozornit na skutečnost, že jednáním obviněného, které bylo popsáno soudy nižších stupňů pod bodem 1. byla poškozené (mladší jak patnáct let, obdobně jako v bodě 3. byla poškozená mladší patnácti let) způsobena těžká újma na zdraví, což naplňovalo znak kvalifikované skutkové podstaty v trestní sazbě od pěti do dvanácti let [sám obviněný v dovolání zmiňuje ustanovení § 242 (ve znění v letech 2008-2009), § 187 (ve znění do 31. 12. 2024 a následně od 1. 1. 2025)], oproti tomu jednání obviněného kvalifikované soudy pod body 1. a 3. jako sexuální útok podle § 185a odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku hovoří o trestní sazbě od tří do dvanácti let, což je bezpochyby příznivější kvalifikace. Soudy nižších stupňů tak nepochybily, pokud jeho jednání pod body 1. a 3. kvalifikovaly jako zločin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025, jelikož podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2024 by se jeho jednání dalo toliko právně kvalifikovat jako zločin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku (nikoli jako pohlavní zneužití či pohlavní zneužívání, jak se dožadoval obviněný, neboť tento se uvedeného jednání dopustil zneužívaje bezbrannosti osoby a čin spáchal na osobě mladší patnácti let), což by pro obviněného nebylo příznivější.
Dále je třeba rovněž reagovat na argumentaci obviněného ohledně neprovedení jím navrhovaných a soudy neprovedených důkazů. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, přičemž je zřejmé, že byly vzaty v úvahu i obviněným učiněné důkazní návrhy a oba soudy nižších stupňů dostatečně zdůvodnily, proč považovaly jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k otázce neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů k této problematice a dodává, že na návrhy dovolatele na doplnění dokazování bylo nalézacím i odvolacím soudem řádně reagováno a bylo dostatečně vysvětleno, proč soudy nepovažovaly další dokazování za nezbytné (bod 17. rozsudku nalézacího soudu a bod 24. rozsudku odvolacího soudu). Lze také opětovně uvést, že obviněný svojí argumentací stran neprovedení navrhovaných důkazů opětovně brojí primárně proti odůvodnění rozhodnutí, hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu. Lze tak uzavřít, že na důkazní návrhy obviněného bylo podrobně reagováno, a oba soudy dostatečně odůvodnily, proč některé důkazní návrhy považovaly za nadbytečné.
Obviněný taktéž uplatnil námitky stran přiměřenosti trestu odnětí svobody a nepřihlédnutí k polehčujícím okolnostem. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Ve vztahu k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu odnětí svobody podřadit pod jim uplatněné dovolací důvody, či pod jiné ze zákonných dovolacích důvodů.
I přes výše uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
Takové pochybení (viz shora bod 25.) ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí.
V souvislosti s námitkou nepřiměřeného trestu je nutno zmínit, že odvolací soud z podnětu státní zástupkyně shledal trest uložený soudem prvního stupně jako nepřiměřeně mírný a uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let. V bodech 27. – 34. se velice podrobně zabýval všemi relevantními okolnostmi pro jeho uložení. Podrobně se zabýval nejen polehčujícími okolnostmi, na které obviněný poukazuje v svém dovolání (od jednání obviněného uplynula delší doba – bod. 29., obviněný vede řádný život a nebyl dosud trestán – bod 33.), ale také se podrobně zabýval okolnostmi přitěžujícími a správně poukázal na to, že obviněný se dopustil jednání na dvou poškozených, přičemž úvodní část pokračujícího jednání spáchal na teprve přibližně osmileté poškozené, trestné činnosti se dopouštěl ve větším rozsahu a po dlouhou dobu. V období let 2008 až 2009 a 2011 až 2015 spáchal velké množství útoků zejména na poškozené AAAAA, a činil tak v postavení člena rodiny, nevlastního otce, případně strýce vůči druhé poškozené. Za takové situace nelze hovořit o tom, že by trest uložený přibližně v polovině zákonné trestní sazby podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku v trvání 7 let, byl trestem nepřiměřeným či nespravedlivým.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
