Úvod: pokušení jednoduchého řešení
Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, znásilnění nevyjímaje, patří k nejobtížněji dokazovaným deliktům vůbec. Typickou situací je tzv. „slovo proti slovu“ – k činu obvykle dochází bez svědků, bez kamerového záznamu a často i bez jednoznačných zranění, která by násilí prokazovala. Není proto divu, že se v laické i mediální diskusi opakovaně objevuje návrh: proč obviněného (případně i oznamovatelku) nenechat podstoupit vyšetření na polygrafu, lidově „detektoru lži“? Odpověď české trestní praxe je ale jednoznačná a dlouhodobě neměnná – jako důkaz o vině či nevině v trestním řízení tento nástroj sloužit nemůže.
Co polygraf ve skutečnosti měří
Je třeba hned na úvod odstranit rozšířený mýtus: polygraf lež nedetekuje. Přístroj – v české odborné terminologii se používá pojem fyziodetekční vyšetření – snímá, registruje a zaznamenává změny fyziologických hodnot vyšetřované osoby vyvolané jejími reakcemi na kladené otázky, přičemž na základě určitých typických znaků se z nich usuzuje na neupřímnou odpověď. Měří se tedy tep, kožní vodivost, dech či krevní tlak – tedy fyziologické projevy stresu, nikoli lež samotnou. Ne každý, kdo se v dané chvíli fyziologicky „rozhodí“, lže, a naopak zkušený nebo emočně otupělý člověk může lhát bez viditelné reakce. Právě proto se v odborné literatuře opakovaně upozorňuje, že přístroj může nervózního pravdomluvného člověka označit za lháře stejně snadno jako klidného manipulátora za pravdomluvného.
V České republice provádí fyziodetekční vyšetření pro orgány činné v trestním řízení jediné specializované pracoviště – Kriminalistický ústav Praha Policie ČR, kde se tato metoda využívá od roku 1980. Podstatné je, že se vždy jedná o úkon dobrovolný – vyšetřovaná osoba musí s podstoupením testu souhlasit a jeho odmítnutí nesmí být vykládáno v její neprospěch.
Právní rámec: co všechno smí sloužit jako důkaz
Trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb.) v § 89 odst. 2 stanoví, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že výsledek polygrafu pod toto široké vymezení spadá. Judikatura ovšem toto ustanovení vykládá restriktivně a rozlišuje mezi pojmem „důkaz“ a „důkazní prostředek“ – ne každý prostředek zjišťování skutečností je zároveň způsobilý stát se důkazem použitelným v soudním řízení.
Ustálená judikatura Nejvyššího soudu
Klíčové je rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 8/1993 Sb. rozh. tr., které vychází z usnesení ve věci sp. zn. 6 To 12/92. Nejvyšší soud v něm výslovně uvedl, že výsledky vyšetření na tzv. detektoru lži nelze použít v trestním řízení jako důkaz, a to bez ohledu na obecné ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu, protože trestní řád v jiných, speciálních ustanoveních stanoví, že určité úkony jako důkaz použít nelze. Toto rozhodnutí je od počátku 90. let konstantně respektováno a žádný pozdější judikaturní vývoj je nezvrátil. Ostatně shrnutí právní praxe potvrzuje, že podle Nejvyššího soudu ČR není možné, aby soud rozhodoval podle závěru polygrafu jako o důkazu v trestní věci.
Důvod není pouze formálně-právní, ale i věcný. Jak k tomu uvádí trestněprávní odborník doc. Filip Ščerba, jde o vyšetření, které soud považuje za nespolehlivé a nedostatečně věrohodné. Odborná (i technická) literatura navíc připomíná, že převažující část vědecké obce nepovažuje polygraf za natolik přesný nástroj, aby jeho výsledky mohly sloužit jako důkazní materiál v soudním řízení, přestože se metoda technicky vyvíjí od dob svého vzniku ve 20. letech 20. století.
Kde tedy polygraf svou roli přece jen hraje
Zákaz použít výsledek fyziodetekce jako důkaz neznamená, že je metoda v trestní praxi zcela bezvýznamná. Její místo je v operativně-pátrací a vyšetřovací fázi, nikoli v dokazování před soudem. Jde o metodu, která může pomoci zejména v počátečních fázích trestního řízení, kdy se stanovují a ověřují vyšetřovací verze, případně umožňuje ověřit pravdivost výpovědi podezřelé osoby či svědka nebo vyloučit nevinné osoby z okruhu podezřelých. U trestného činu znásilnění to v praxi znamená, že polygraf může policii pomoci nasměrovat vyšetřování – například rozhodnout, na kterou ze dvou protichůdných verzí se soustředit dalším dokazováním (znalecké posudky, výslechy nepřímých svědků, analýza komunikace, lékařská dokumentace) – nikdy ale nemůže nahradit chybějící důkaz o vině či nevině a nikdy nemůže sám o sobě rozhodnout spor „on říká – ona říká“. I mimo trestní řízení platí, že výsledek testu je třeba chápat jen jako podpůrnou informaci, která nemá sama o sobě nahradit soud ani rozhodnout spor.
Proč je otázka u znásilnění obzvlášť citlivá
Od 1. ledna 2025 platí novela trestního zákoníku (zákon č. 166/2024 Sb.), která redefinovala skutkovou podstatu znásilnění. Česko se touto novelou zařadilo mezi země, jejichž právní úprava znásilnění je založena na souhlasu, konkrétně na modelu „ne znamená ne“, který nevyžaduje výslovný souhlas, ale absenci nesouhlasu. Prakticky to znamená, že pachatelem znásilnění je od účinnosti novely ten, kdo vykoná soulož či srovnatelný pohlavní styk proti seznatelné vůli oběti, a to i tehdy, kdy nedošlo k fyzickému násilí ani pohrůžce násilím – postačí srozumitelně projevený nesouhlas, ať už slovní, nebo neverbální (pláč, obranné gesto, „zamrznutí“).
Tento posun důkazní nároky na orgány činné v trestním řízení ještě zvyšuje: již dříve bylo těžké prokázat, co se odehrálo mezi dvěma lidmi bez svědků, nyní navíc přibývá nutnost prokázat vnitřní psychický stav oběti (rozpoznatelnost jejího nesouhlasu) i pachatele (zda si nesouhlasu mohl a měl být vědom). Právě v takto důkazně křehkých případech bývá lákavé sáhnout po zdánlivě „objektivním“ technickém řešení. Ukazuje to i opakovaně medializovaná debata o roli polygrafu v kauzách, kde stojí tvrzení oběti proti tvrzení obviněného a chybí jiné přímé důkazy. Skutečnost je ale taková, že žádná novelizace hmotného práva nezměnila – a ani nemohla změnit – procesní pravidla dokazování; nová skutková podstata znásilnění se dokazuje týmiž prostředky jako dosud (výpověď poškozené, znalecké posudky z oboru psychologie a sexuologie hodnotící věrohodnost výpovědi, lékařské nálezy, nepřímé důkazy, znalecké zkoumání komunikace apod.), přičemž polygraf mezi ně nepatří.
Srovnání se zahraničím
Přístup k polygrafu se stát od státu liší, což jen dokládá, že jde o otázku právní politiky, nikoli o vědecky vyřešenou záležitost. Zatímco Německo od roku 1954 rozhodnutím Spolkového nejvyššího soudu vyloučilo použití detektoru lži zcela, Polsko naopak od roku 1980 umožňuje, aby byl výsledek vyšetření hodnocen soudem společně s ostatními důkazy, a Japonsko tento důkaz ve velké části akceptuje, zejména u závažné kriminality. Česká republika se svým odmítavým postojem řadí blíže k německému modelu než k modelu japonskému či polskému.
Shrnutí
Detektor lži je v české trestní praxi etablovaným pomocným nástrojem operativní a vyšetřovací práce, nikoli důkazním prostředkem ve smyslu trestního řádu. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu (R 8/1993 Sb. rozh. tr.) vylučuje, aby soud opřel své rozhodnutí o vině či nevině o výsledek fyziodetekčního vyšetření, a to i v případech tak důkazně obtížných, jako je znásilnění. Důvodem není jen formální výklad trestního řádu, ale zejména odborně podložené pochybnosti o spolehlivosti a validitě metody. Obviněný ani poškozená se tedy „nezachrání“ ani „neusvědčí“ tím, že podstoupí test na polygrafu – nanejvýš tím mohou ovlivnit směřování vyšetřování v jeho počáteční fázi. Klíč k rozhodnutí soudu o vině zůstává i po redefinici znásilnění tam, kde byl vždy: v pečlivém hodnocení výpovědí, znaleckých posudků a nepřímých důkazů podle zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu).
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
