Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1069/2020, ze dne 20. 10. 2020:
Skutková věta odsuzujícího rozsudku: „Pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku se podle zjištění soudu prvního stupně dopustila obviněná v podstatě tím, že dne 12. 6. 2019 kolem 18:00 hodin v domě v XY v obci XY po předchozím slovním a fyzickém střetu s poškozeným J. T., při němž byla jmenovaným udeřena malou silou rukou do obličeje, ho úmyslně a velkou silou bodla v její blízkosti odloženým kuchyňským nožem s čepelí dlouhou 19,5 cm do břicha v okolí pupku, čímž mu způsobila bodné poranění vpravo od pupku pronikající do dutiny břišní v hloubce nejméně 15 cm, a sice zranění tlustého střeva a žaludku vyžadující okamžitý operační zákrok a hospitalizaci do 15. 7. 2019, přičemž ke smrti poškozeného nedošlo jen díky včasné lékařské pomoci, na níž se obviněná nijak nepodílela, neboť místo činu po útoku opustila.“
Trest: Za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku odvolací soud uložil obviněné trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou.
Argumentace NS k námitkám ohledně nutné obrany: Rovněž námitka obviněné, že jednala v nutné obraně podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku, je založena na její skutkové verzi, takže dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ji lze podřadit pouze s určitou dávkou tolerance. Obviněná uvedla, že zatímco ležela na zemi, útočil na ni poškozený verbálně. Zde se však její verze události rozchází se závěry soudů, které vůbec neuvěřily jejímu tvrzení, že ji poškozený srazil úderem pěstí do žeber k zemi, neboť tomu neodpovídají žádné stopy na jejím těle (na rozdíl od úderu do obličeje). Podle závěrů soudů útok poškozeného v daném okamžiku již nepokračoval. Především ale obviněná s ohledem na svou předchozí zkušenost s jednáním obviněného neměla důvod se domnívat, že by se jeho útok jakkoli vymykal z řady předchozích potyček a že by bylo vážně ohroženo její zdraví či dokonce život. Soudy důvodně dospěly k závěru, že se z její strany o obranu vůbec nejednalo, ale poškozeného de facto napadla ve zlobném afektu. Jestliže dříve podobné jednání ze strany poškozeného akceptovala či dokonce sama jednala vůči němu podobným způsobem, podílela se tím na vytvoření určitého rámce toho, co bylo v rámci jejich vztahu považováno za normální. V tomto kontextu, pokud by se i náhle rozhodla, že další útoky na svou osobu již akceptovat nebude, respektive nebude pokračovat ve vzájemných potyčkách v zažitém rámci, její jednání bylo zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku ve smyslu § 29 odst. 2 tr. ř., a to i přesto, že poškozený měl fyzickou převahu a za jiných okolností (např. přepadení cizím člověkem v určité situaci) by taková obrana mohla být přiměřená a nutná k odvrácení útoku. V podrobnostech lze odkázat na logické závěry soudů ohledně vyloučení možnosti posoudit jednání obviněné jako nutnou obranu.
Nepřímý úmysl: Soudy učinily správný a odůvodněný závěr o nepřímém úmyslu obviněné usmrtit poškozeného. Z použité zbraně, místa na těle poškozeného, na něž obviněná útočila, a z bodného kanálu (tedy síly a směru bodnutí) nelze než dovodit jak vědomost obviněné, že útokem může způsobit poškozenému smrt, tak i její srozumění s takovým následkem. K dokreslení může sloužit také chování obviněné po činu, kdy poškozenému neposkytla žádnou pomoc a odešla. Právní závěr o zavinění nelze nahradit znaleckým zkoumáním (jak požadovala obviněná).
Možná kvalifikace dle § 146a odst. 1 tr. zákoníku: Silné rozrušení z omluvitelného hnutí mysli (např. strach o život či z jiné vážné újmy na zdraví), jak již bylo výše uvedeno, soud prvního stupně vyloučil na základě předchozích zkušeností obviněné se vzájemným napadáním. Také možnost jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného nepřicházela v úvahu právě vzhledem k charakteru jeho útoku v rámci běžných potyček, které mezi ním a obviněnou probíhaly.
