Nejvyšší soud sp. zn. 7 Tdo 1016/2020, ze dne 30. 9. 2020:
Námitka porušení zákazu reformationis in peius může být podřaditelná – v závislosti na napadených výrocích a uplatněných námitkách – zejména pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebo § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Posléze uvedený důvod obviněná výslovně neuplatnila, nicméně obsah dovolání pod něj spadá. Trest uložený v rozporu se zákazem reformationis in peius je trestem, který zákon nepřipouští. Navíc bylo nutno i s ohledem na základní právo obviněné na spravedlivé řízení se touto námitkou zabývat.
Pro řízení o odvolání je uvedený zákaz stanoven v § 259 odst. 4 tr. ř., podle něhož může odvolací soud změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného (v adhezním výroku také na podkladě odvolání poškozeného, což ale zde není podstatné). V neprospěch obviněného je rozsudek měněn tehdy, dojde-li k jakékoli změně a v kterémkoli výroku rozsudku, jenž se přímo dotýká obviněného. Zákaz reformationis in peius může být porušen i tehdy, dojde-li ke změně v neprospěch obviněného ve výroku o trestu, zatímco výrok o vině bude současně změněn v jeho prospěch. Jednotlivé výroky rozsudku je nutno z tohoto hlediska posuzovat odděleně, avšak výrok o trestu je tu třeba považovat za výrok jediný (dlouhodobě ustálená judikatura Nejvyššího soudu připouští možnost uložení odvolacím soudem například navíc dalšího trestu za současného zmírnění trestu odnětí svobody apod.). Nicméně v posuzovaném případě je tato posledně zmíněná otázka bezvýznamná, protože odvolací soud uložil obviněné zcela shodné tresty odnětí svobody a zákazu činnosti jako soud prvního stupně a pouze namísto trestu propadnutí majetku uložil peněžitý trest.
V daném případě bylo nutno zodpovědět otázku, zda změna výroku o trestu tím, že místo trestu propadnutí majetku byl uložen trest peněžitý, může vůbec představovat změnu v neprospěch obviněné, když obecně je trest propadnutí majetku považován a koncipován jako trest přísnější.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že peněžitý trest může být v konkrétním případě trestem přísnějším, jestliže je pro obviněného zjevně citelnější s ohledem na omezený či minimální rozsah jeho majetku oproti výši uloženého peněžitého trestu. Jde tu o srovnání, v jaké míře bude majetek obviněného postihnut a jak citelně sankci pocítí. Jestliže by byl uložen trest propadnutí části majetku obviněného, je nutno porovnat jeho rozsah s výší ukládaného peněžitého trestu. Pokud je uložen trest propadnutí celého majetku, jak v daném případě učinil soud prvního stupně, může nastat situace, že obviněný nemá vůbec žádný majetek, anebo jeho majetek nepřesahuje rámec prostředků nebo věcí, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb obviněného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je obviněný podle zákona povinen pečovat (§ 66 odst. 3 tr. zákoníku). Peněžitý trest – a zvláště např. ve výši tak výrazné, jak byl uložen v tomto případě – je pak trestem zjevně přísnějším, a to bez ohledu na případné povolení jeho splátek.
Proto i v posuzovaném případě, pokud obviněná je skutečně – jak tvrdí – zcela nemajetná, respektive vlastní majetek zcela zanedbatelné hodnoty (a odvolací soud neuvedl žádné argumenty, které by to zpochybňovaly), je pro ni peněžitý trest ve výši 1 000 000 Kč citelnější a přísnější než trest propadnutí majetku. V takovém případě byl výrok o trestu odvolacím soudem změněn v neprospěch obviněné.
