Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 759/2020, ze dne 7. 10. 2020:
Nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti dosahuje svou intenzitou porušení práva na spravedlivý proces chráněných ústavním pořádkem České republiky, neboť se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, přičemž žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05, II. ÚS 304/04). V daných souvislostech dospěl Nejvyšší soud v minulosti k závěru, že uložení určitého druhu trestu nebo v určité výměře s porušením uvedeného zákazu by bylo možné považovat za dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože pokud byl soud při ukládání trestu limitován zákazem reformationis in peius, pak tím byl vymezen i přípustný druh trestu nebo jeho nejvyšší možná výměra, a nedodržení těchto mezí je třeba považovat za uložení nepřípustného druhu trestu (tj. přísnějšího) nebo trestu ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu (tj. nad horní hranicí danou zmíněným zákazem) – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 246/2015.
Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, publikován pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci odvolací soud rozhodoval výlučně z podnětu odvolání obviněného, proto nemohlo v žádném směru dojít k rozhodnutí v jeho neprospěch. Přísnějším trestem ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. je takový trest, který v době jeho uložení zhoršuje postavení obviněného vzhledem k trestu uloženému soudem prvního stupně (srov. č. 1/1978-II. Sb. rozh. tr.). Odpověď na otázku, který trest je přísnější, je zejména v takových situacích, kdy dojde k uložení jiného druhu trestu, značně složitá a vyžaduje velmi pečlivé vyhodnocení celkového významu a dopadů uložených druhů trestů. V těchto souvislostech připomíná Nejvyšší soud závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, podle něhož zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod) a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. K extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami.
Jak již bylo zmiňováno, otázku, zda nově uložený trest není přísnější než rozsudkem soudu prvního stupně dříve uložený trest a nezhoršuje tak postavení obviněného vzhledem k původně uloženému trestu, je nutno řešit v konkrétním případě po zhodnocení uložených trestů z hlediska jejich druhu a výměry a při zachování zásad platných pro ukládání trestu. V konkrétním případě byl rozsudkem nalézacího soudu uložen (ve stručném shrnutí) trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let s vyslovením dohledu, a peněžitý trest v celkové výměře 250.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody pro případ nezaplacení ve výměře 2 let; a uložení trestu zákazu činnosti spočívají v zákazu provozování lékařské činnosti v oblasti psychiatrie na dobu pěti let. Rozsudkem odvolacího soudu byl uložen stejný trest odnětí svobody s podmíněným odkladem za současného vyslovení dohledu ve stejné výměře jako nalézacím soudem, peněžitý trest uložen nebyl, byl ale uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu na dobu pěti let.
Obviněný porušení zákazu reformationis in peius spojoval především s uložením trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu. Nijak ale nespecifikoval, proč trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu považuje za přísnější nežli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování lékařské činnosti v oblasti psychiatrie.
Není od věci předeslat, že zákaz reformationis in peius může být dodržen i v případě, je-li odvolacím soudem uložen i jiný druh trestu, než byl uložen soudem prvního stupně, to však za předpokladu, že nedojde k aktuálnímu zhoršení postavení obviněného (k tomu srov. přiměřeně č. 1/1978-II. Sb. rozh. tr.). Určitým nedostatkem napadeného rozsudku odvolacího soudu je, že se otázkou případného porušení zákazu reformationis in peius vůbec nezabýval. Přesto ale není možné jeho rozhodnutí považovat za porušující tento zákaz. Jak ostatně předeslal i státní zástupce, uložený trest je potřeba hodnotit jako celek, respektive hodnotit dopad celkově uloženého trestu na život obviněného. V projednávané věci nebyl odvolacím soudem uložen citelný peněžitý trest 250.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody pro případ nezaplacení peněžitého trestu ve výměře 2 let. Trest zákazu činnosti mu byl uložen ve stejné výměře jak soudem nalézacím, tak soudem odvolacím. V případě nalézacího soudu však trest zákazu činnosti spočíval v zákazu provozování lékařské činnosti v oblasti psychiatrie, v případě soudu odvolacího pak v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích. Při posuzování uloženého trestu v souhrnu jako komplexní skutečnosti zasahující do života obviněného, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že postup odvolacího soudu není rozporný s ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř., ve kterém je zásada zákazu reformatio in peius vyjádřena. Obviněnému totiž nebyl, na rozdíl od rozsudku nalézacího soudu, uložen citelný peněžitý trest s potenciálním nebezpečím přeměny v trest nepodmíněný s přímým výkonem v trvání dvou let. Obviněný před trestním řízením podnikal v oblasti poskytování lékařských služeb v oblasti psychiatrie a rehabilitací. V souvislosti s jeho podnikatelskou činností se dopustil i trestné činnosti kladené mu za vinu. Podle názoru Nejvyššího soudu a skutkových zjištění nižších soudů má potenciálně menší dopad na jeho život trest uložený odvolacím soudem, tedy trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích. Tento trest obviněnému nebrání se účastnit na obchodní korporaci, ať už majetkově nebo jako její zaměstnanec, může rovněž vykonávat podnikatelskou činnost jakožto podnikající fyzická osoba, na rozdíl od trestu původně uloženého soudem nalézacím může takto činit i v lékařské oblasti, kde získal v oboru lékařství odborné vzdělání a atestaci v odvětví psychiatrie. Dopad na jeho profesní život v případě takto uloženého trestu je menší ve srovnání s trestem uloženým rozsudkem nalézacího soudu, neboť jeho dosavadní život byl bytostně spjat s výkonem lékařského povolání. Lze tedy uzavřít, že trest uložený soudem odvolacím byl každopádně mírnější nežli trest uložen soudem nalézacím. Podle Nejvyššího soudu tak trest uložený odvolacím soudem neporušuje zákaz reformation in peius, přičemž námitku obviněného je proto nutno považovat za zjevně neopodstatněnou.
