Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1017/2020, ze dne 22. 10. 2020:
V obecné rovině lze nejprve k uvedenému přečinu uvést, že předmětem ochrany ustanovení § 358 tr. zákoníku je chránit klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek, kdy zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. Jednání zde má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (z příkladů výslovně v § 358 zmíněných jde o hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, o hrubé rušení přípravy a průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Jako další příklady je možno uvést hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem). Ze slov hrubá neslušnost plyne, že musí jít o závažnější neslušnost příčící se pravidlům občanského soužití a zásadám občanské morálky. Hrubý charakter neslušnosti nelze dovozovat pouze z charakteru osobnosti pachatele a jeho pohnutky, ale je třeba zejména hodnotit vlastní projev pachatele, a to i ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (viz rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Za výtržnost spočívající ve fyzickém napadení jiného je možné za splnění dalších zákonem požadovaných podmínek považovat podle judikatury i jednání pachatele, který napadne jinou osobu tak, že na ni najíždí motorovým vozidlem, zvláště když ji srazí na přední kapotu vozidla (srov. TR NS 78/2011-T 1410.). Avšak každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 358 (rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3322 až 3323.
Nejvyšší soud tak již v minulosti v uvedených rozhodnutí konstatoval, že i když došlo naplnění znaku napadení jiného (veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném), nemusí se s ohledem na další okolnosti takového jednat o výtržnost ve smyslu skutkové podstaty trestného činu výtržnictví.
Uvedené závěry pak rozvinula i další judikatura Nejvyššího soudu. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, bylo konstatováno, že k tomu, aby byl spáchán trestný čin výtržnictví v podobě napadení jiného, musí mít napadení jiného skutečně povahu výtržnosti, tj. jednání narušujícího závažným způsobem veřejný klid a pořádek. K tomu, aby bylo možné považovat napadení jiného za výtržnost ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku, musí jít o jednání dosahující určité vyšší intenzity a závažnosti srovnatelné s ostatními alternativně stanovenými znaky objektivní stránky trestného činu výtržnictví, u nichž se rovněž vyžaduje vyšší intenzita nebo závažnost, jako je tomu v případě „hrubé neslušnosti“ nebo „hrubého způsobu rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání“. V rozhodnutí ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 6 Tdo 286/2015, Nejvyšší soud vyslovil, že slovní vulgární a urážlivé projevy pachatele, které neměly delšího trvání, a na které navázalo další méně intenzivní násilné jednání, nenaplňují znak objektu přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ani nezbytnou míru společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání pachatelů v této trestní věci při tom lze považovat za poněkud intenzivnější, nežli bylo jednání dovolatele, když spočívalo v tom, že v nočních hodinách značně vulgárními výroky napadali personál baru a posléze na něj zaútočili házením různých předmětů.
Z hlediska obdobných skutkových okolností je třeba poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, ve kterém Nejvyšší soud mj. vyslovil, že napadení jiného, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí být výtržností zejména v případech, kdy je napadení prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci. I zde bylo jednání obviněného motivováno jeho osobním negativním poměrem k poškozenému a nešlo tedy o jednání, které by se dalo hodnotit jako projev celkově záporného vztahu obviněného obecně ke spoluobčanům či k veřejnému pořádku.
