Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 666/2020, ze dne 7. 10. 2020:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 5. 2018, sp. zn. 2 T 61/2013 byl obviněný D. H. uznán vinným přečinem nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle § 160 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 25. 4. 2012 okolo 7:30 hodin v XY, blok XY, ve své soukromé gynekologicko-porodnické ambulanci N., XY, na základě písemné žádosti o umělé přerušení těhotenství pacientky V. B., dříve M., narozené XY, v rozporu s podmínkami pro tento zákrok upravenými v § 4 a § 7 zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a § 4 a § 6 vyhlášky č. 75/1986 Sb., kterou se provádí tento zákon, instrumentálním zásahem v děloze přerušil těhotenství poškozené s jejím souhlasem přesto, že má oprávnění poskytovat ambulantní diagnostickou, léčebně-preventivní a poradenskou péči v oboru gynekologie a porodnictví, nikoli však jako zařízení ústavní či jednodenní péče, ve kterém lze umělé přerušení těhotenství provádět“.
Argument dovolatele o tom, že nepřerušil těhotenství poškozené jinak než způsobem přípustným podle zákona o umělém přerušení těhotenství ve smyslu § 160 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož splňoval zákonné podmínky pro provedení interrupce ve své ambulanci, je třeba odmítnout. Soudy obou stupňů patřičně zkoumaly, zda ambulance obviněného splňuje zákonná kritéria pro zdravotnické zařízení, v němž lze oprávněně přerušit těhotenství, a dospěly k negativnímu závěru. Z ustanovení § 6 vyhlášky č. 75/1986 Sb. vyplývá, že výkon umělého přerušení těhotenství provádí spádové zdravotnické zařízení ústavní péče. Obviněný jako fyzická osoba byl oprávněn od 1. 3. 1993 provozovat gynekologicko-porodnickou praxi (viz rozhodnutí Okresního úřadu v Mostě ze dne 3. 2. 1993 a posléze rozhodnutí téhož úřadu o změně registrace ze dne 21. 12. 1994). Podle rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 15. 2. 2010 registroval nestátní zdravotnické zařízení N.-P. s druhem a rozsahem poskytování zdravotní péče jako ambulantní diagnostická, léčebně preventivní a poradenská péče v oboru gynekologie a porodnictví. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění účinném do 30. 6. 2012, stanoví tyto formy zdravotní péče: ambulantní péče, jednodenní péče, lůžková péče a zdravotní péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta. O udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb rozhoduje ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) téhož zákona krajský úřad, v jehož správním obvodu je zdravotnické zařízení, v němž budou zdravotní služby poskytovány. Ze zprávy Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 20. 2. 2018 vyplývá, že dovolatel, ani společnost N.-P., jíž je obviněný jednatelem, nikdy neměli oprávnění poskytovat jednodenní péči, neboť jejich pracoviště nesplňovala kritéria pro poskytování výkonů spadajících do jednodenní zdravotní péče (viz § 8 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách), natož pak péče lůžkové (§ 9 téhož zákona), což je patrné z fotodokumentace ordinace obviněného. Nalézací soud taktéž konstatoval, že výkon přerušení těhotenství v I. trimestru je zahrnut v seznamu zdravotních výkonů pod kódem 63143 a pro vykázání výkonu zdravotní pojišťovně jej lze provádět pouze při hospitalizaci a nelze jej smluvně sjednat pro ambulantní režim (dále taktéž zpráva Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 27. 8. 2012 a zpráva Ministerstva zdravotnictví ČR). Ve zbytku pak Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Vztahem vyhlášky č. 75/1986 Sb., jako podzákonného právního předpisu, provádějícího zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a tímto samotným zákonem se již zabýval Nejvyšší i Ústavní soud v jiné trestní věci dovolatele. Přezkoumávaly totiž k dovolání a ústavní stížnosti obviněného napadená rozhodnutí Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 208/2009, jenž obviněného uznal pravomocně vinným rozsudkem ze dne 28. 3. 2014 pokusem přečinu nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle § 160 odst. 1 tr. zákoníku. V této věci byl obviněný stíhán za pokus umělého přerušení těhotenství u poškozené, ačkoli ta před tím podstoupila jiné umělé přerušení těhotenství, od něhož neuplynulo šest měsíců, což je překážkou k tomuto výkonu jako kontraindikace ve smyslu § 1 písm. b) předmětné vyhlášky, a zároveň tak učinil v totožné ordinaci jako v nyní posuzované věci, tedy nesplnil zákonné požadavky na typ zdravotnického zařízení, kde lze přerušení těhotenství provádět. Nejvyšší soud k tomu v usnesení ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 3 Tdo 424/2017, jímž odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, uvedl, že princip nullum crimen sine lege neznamená, že by naplnění určitých trestněprávních znaků z hlediska jejich výkladu nemohlo být stanoveno v podzákonných normách, na které zákon odkazuje (srov. např. § 154 tr. zákoníku, kterým je vláda zmocněna, aby nařízením stanovila, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci; srov. obdobně též § 289 tr. zákoníku a § 308 tr. zákoníku). Nesouhlas obviněného s tím, jak zmíněné předpisy nastavují podmínky pro umělé přerušení těhotenství (včetně podmínek týkajících se typu zdravotnického zařízení, v němž může být takový zákrok proveden), Nejvyšší soud označil za jeho osobní postoj, který nemůže mít vliv na posouzení trestní odpovědnosti za jednání, jež bylo v rozporu s uvedenými předpisy. S tímto závěrem se ztotožnil i Ústavní soud v usnesení ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 3444/17, v jehož odůvodnění uvedl, že posuzování šíře hranic trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší, neboť nemůže dublovat nebo suplovat ústavní úlohu zákonodárného orgánu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/2000, č. 127/2001 Sb. (N 31/21 SbNU 273)]. Zájem na ochraně počínajícího lidského života (čl. 6 odst. 1 věta druhá Listiny) je legitimním důvodem pro kriminalizaci jednání spočívajícího v protiprávním umělém přerušení těhotenství. Podmínky, které zákonodárce (a to i případně ve formě zmocnění ministerstva k vydání podzákonného předpisu) stanoví pro přípustnost zákroku spočívajícího v umělém přerušení těhotenství, jsou závislé na řešení odborných otázek, jejichž posuzování je věcí orgánu, který příslušný právní předpis vydává. Ani ze skutečnosti, že některé z podmínek pro provádění umělého přerušení těhotenství, stanovené vyhláškou, považuje část odborné veřejnosti za nemoderní či nadbytečné, nelze bez dalšího učinit závěr, že by byly rozporné se zákonem či s ústavním pořádkem a že se jimi adresáti právních norem nemusejí řídit.
