Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1060/2020, ze dne 4. 11. 2020:
Podle § 163 odst. 1 tr. ř. lze trestní stíhání pro (mimo jiné) trestný čin nebezpečného pronásledování (§ 354 tr. zákoníku) proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.), zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Přitom platí, že na souhlas je třeba se poškozeného výslovně dotázat, ihned poté, co je poměr obviněného a poškozeného předpokládaný tímto ustanovením zjištěn. Tento poměr musí existovat v době, kdy se trestní stíhání vede, nikoli v době, kdy byl čin spáchán (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 2116 a 2117). Lze také doplnit, že § 100 odst. 2 tr. ř. stanoví dvě skupiny osob, vůči nimž by měl svědek právo odepřít výpověď, a to jednak osoby přímo v zákoně vyjmenované, tedy příbuzného v pokolení přímém, sourozence, osvojitele, osvojence, manžela, partnera nebo druha, a jednak osoby v poměru rodinném nebo obdobném (tedy jiné než osoby náležející do první skupiny), za současného splnění podmínky, že mezi těmito osobami existuje i úzký vztah, způsobující, že by újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.
Jak je zřejmé ze spisového materiálu, obviněný a poškozená dříve byli v určitém partnerském svazku (u kterého by patrně nebylo vyloučeno dovození podmínek podle § 100 odst. 2 tr. ř.), tedy v tomto ohledu lze tvrzením uvedeným v dovolání přisvědčit. Nicméně před spácháním trestné činnosti se rozešli, přesněji řečeno poškozená ukončila svůj vztah s obviněným, což následně vedlo k jeho opakovaným útokům na ni shora popsaným způsobem. Poškozená měla z jeho jednání obavy, které vyústily v několikeré oznámení tohoto jednání Policii ČR a nakonec vedly i k trestnímu stíhání obviněného. Výpověď poškozené přitom byla jedním z usvědčujících důkazů.
Z uvedeného je především zřejmé, že pro případnou aplikaci postupu podle § 163 tr. ř. je nutné primárně dovodit aktuální existenci vztahu ve smyslu odst. 1 tohoto ustanovení. Taková situace v dané věci nenastala, neboť v době vedení řízení zde žádný relevantní vztah mezi obviněným a poškozenou neexistoval, což ani netvrdil obviněný v dovolání. Uvedené přitom platí bez ohledu na to, jak by bylo případně možné hodnotit jejich vztah předešlý (v minulosti). Následně nemá větší relevanci postoj poškozené k vedení trestního stíhání obviněného, resp. její pozitivní postoj k případnému zastavení neznamená pro jeho vedení překážku.