Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 948/2020, ze dne 27. 10. 2020:
V posléze zmíněném případě nakonec ani obviněný sám neučinil v rámci dovolání žádných kategorických závěrů, že by byl v době spáchání činů nepříčetný, pouze v návaznosti na tvrzenou nepřípustnost jeho trestního stíhání mimoděk připojuje v příslušné pasáži dovolání (první odstavec čtvrté strany), že „je nutné provést znalecké zkoumání obviněného ve vztahu k příčetnosti jeho jednání i schopnosti vnímat a chápat smysl trestního řízení“. Takto pojatým zpochybněním duševních kvalit obviněného však došlo ke smíšení dvou zcela odlišných právních skutečností, a to jednak hmotněprávní povahy (nepříčetnost obviněného podle § 26 tr. zákoníku – tedy absence trestní odpovědnosti toho, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání), jednak povahy procesní [nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. g) tr. ř., je-li obviněnému trvale znemožněno chápat smysl trestního stíhání v důsledku duševní choroby nastalé až po spáchání činu]. Přitom pouze druhá z uvedených skutečností může být předmětem dovolacích námitek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zcela nově zpochybněná příčetnost obviněného je podmínkou jeho trestní odpovědnosti hmotněprávního charakteru, která je předmětem dokazování, přičemž v současném stádiu trestního řízení vyvolaného mimořádným opravným prostředkem (dovoláním), jak správně glosoval sám obviněný, není prostoru pro doplňování dokazování či vyčkávání výsledků nově vyžádaných důkazů. Nelze sice hypoteticky do budoucna vyloučit důkaz, např. v podobě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kterým bude relevantně zpochybněna příčetnost obviněného ve vztahu ke spáchání skutků, jimiž byl uznán vinným, nicméně taková skutečnost není důvodem dovolacím ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., nýbrž by byla skutečností nebo důkazem soudu dříve neznámým, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém nepoměru s účelem trestu ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř., tedy by se jednalo o důvod obnovy řízení, jakožto zcela odlišného mimořádného opravného prostředku. Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že dosavadní námitky obviněného tohoto charakteru byly opřeny pouze o hypotetická zpochybnění kvalit duševního zdraví obviněného, aniž by konkrétní duševní stav (duševní choroba či duševní porucha) byl jednoznačně tvrzen, a navíc tak obviněný činí výlučně v souvislosti s řízením o výkonu trestu odnětí svobody podle § 322 odst. 1 tr. ř., které se odvíjí od předchozí, výrazně starší trestní věci obviněného vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 595/93, v níž bylo usnesením ze dne 25. 9. 2002 rozhodnuto o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody. V takovém případě jsou však logicky hodnoceny zcela jiné aspekty (konkrétně ohrožení života a zdraví obviněného výkonem trestu odnětí svobody) než jeho příčetnost (tedy způsobilost rozpoznat protiprávnost činu a ovládat své jednání), popř. přípustnost trestního stíhání (tedy způsobilost chápat smysl trestního stíhání). Ani případná budoucí zjištění plynoucí ze znaleckých závěrů stran způsobilosti obviněného vykonat trest odnětí svobody tedy nemohou mít přímý vliv na dosavadní zjištění stran jeho trestní odpovědnosti, ač nelze vyloučit, že mohou být podnětem pro obstarání důkazů týkajících se i této otázky. Tyto úvahy však dalece přesahují rámec dovolacího řízení vymezený ustanovením § 265b tr. ř.
