Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1039/2020, ze dne 4. 11. 2020:
Nesplnění zákonné povinnosti odvést za zaměstnance nebo jinou osobu výše uvedené povinné platby spočívá v opomenutí zaměstnavatele, který si úmyslně nepočíná v souladu s citovanými zákony a za tyto osoby příslušné povinné platby, přestože je srazil, neodvede správci daně, správě sociálního zabezpečení nebo zdravotní pojišťovně, a to buď vůbec, nebo v celé výši. Není rozhodující, k jakému účelu neodvedené částky použil (na výhodnou investici, k úhradě jiných závazků, k osobní spotřebě apod.). Trestní odpovědnost za trestný čin podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku lze vyvozovat proti příslušné odpovědné osobě (fyzické nebo právnické) jen tehdy, jestliže zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky zálohy na daň z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a neodvedl je, tj. pokud měl dostatek peněz na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použil na jiné účely nebo je ponechal na účtu u banky či v hotovosti v pokladně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Nemá-li totiž zaměstnavatel (fyzická nebo právnická osoba) dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši (je-li tedy insolventní nebo předlužen), měl by všechny své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně, a to včetně výplaty mezd (platů) svým zaměstnancům a úhrady plateb svým obchodním partnerům. V takovém případě by měl přiměřeně snížit vyplacené mzdy (platy) a odvést za své zaměstnance alespoň část uvedených plateb. Úplným vyplacením čistých mezd na úkor ostatních závazků (tj. i na úkor odvedení daně z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti) by totiž zaměstnavatel (resp. za něj jednající fyzická osoba) mohl úmyslně – třeba i v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku – zmařit uspokojení pohledávek příjemců uvedených plateb (státu nebo zdravotní pojišťovny) a tím se dopustit trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2449 a násl.).
Trestnost jednání spočívajícího v neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky na platby uvedené v § 241 tr. zákoníku ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu je potřeba zkoumat také dobu, po kterou nebyla zákonná povinnost plněna. Jestliže zaměstnavatel použije stržené částky z mezd zaměstnanců na zachování chodu společnosti a zároveň existuje reálný předpoklad, že se nepříznivá ekonomická situace pachatele (zaměstnavatele) v přiměřeném časovém horizontu zlepší a že bude moci poté dostát svým zákonným povinnostem, subjektivní stránka nebude naplněna. Pokud podnikatel zjistí, že není schopen hradit tyto povinné platby, musí přizpůsobit hospodaření společnosti tak, aby mohl dostát též svým zákonným povinnostem (případně takové podnikání ukončit). Na druhou stranu však platí, nemá-li zaměstnavatel dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši (je-li tedy insolventní nebo předlužen), měl by všechny své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně, a to včetně výplaty mezd svým zaměstnancům a úhrady plateb svým obchodním partnerům, jinak se za splnění dalších předpokladů vystavuje nebezpečí trestního stíhání nikoli pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, ale pro trestný čin zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1500/2014 nebo ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 960/2019).
