Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 982/2020, ze dne 22. 10. 2020:
Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (např. státní zástupce navrhl uložit ochranné opatření, poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení – poškozený ovšem není oprávněn podat dovolání; učinit tak může v jeho zájmu nejvyšší státní zástupce). Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno – srov. rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 7 Tdo 91/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 18, ročník 2002, pod číslem T – 421.). Pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, ročník 2002, pod číslem T – 417., a další). Tento výklad postoje k částečnému vyhovění opravného prostředku byl pozměněn rozhodnutími Ústavního soudu, který nálezem ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/2018, označil za vadu, že „odvolací soud opomenul uvést, jak rozhodl o odvolání; výrok odvolacího soudu se zúžil na nápravu nesprávnosti výroku o náhradě škody, není však patrné, jak rozhodl o odvolání proti výrokům o vině a o trestu“. V nálezu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/2018, uvedl, že „v napadeném usnesení chybí rozhodnutí o vině stěžovatele (dovolatelů) a ani není patrné, zrušil-li Nejvyšší soud výrok o trestu k dovolání státního zástupce nebo dovolatelů, a jak se dále vypořádal se dovoláními“. Rovněž v nálezu ze dne 16. 7. 2019 Ústavní soud pod sp. zn. I. ÚS 448/2019 v bodě II. vyjádřil, že „Výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině, a není tedy možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen výrok o trestu, aniž by se jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině“. Z uvedeného je tedy zřejmé, že za chybějící výrok by mělo být považováno i to, jestliže není při zrušení části rozhodnutí ohledně téhož stěžovatele (odvolatele, či dovolatele) zřejmé, jak bylo rozhodnuto o ostatních částech opravného prostředku, jimiž byly napadány i jiné výroky.
Odvolací soud je povinen při rozhodování o odvolání vždy respektovat ustanovení § 246 odst. 1 tr. ř., v němž je uveden výčet osob oprávněných rozsudek odvoláním napadnout se současným vymezením rozsahu jejich odvolacího práva. Jestliže odvolací soud (§ 252 tr. ř.) podle §§ 253 a 254 a násl. tr. ř. rozhoduje o odvolání, činí tak ohledně každého z podaných odvolání, a proto závěr o tom, jak o každém z nich rozhodl, musí vyjádřit ve výroku rozhodnutí. Chybí-li rozhodnutí o některém z odvolání ve výroku rozsudku, je dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Pokud rozhoduje odvolací soud rozsudkem (srov. § 259 odst. 3 tr. ř.), musí být součástí výroku předně výrok o zrušení rozsudku soudu prvního stupně, resp. jeho částí, a musí být též uvedeno, na základě kterého z podaných odvolání oprávněných osob (srov. § 246 tr. ř.) ke zrušení došlo. Pokud podá odvolání obviněný i státní zástupce a odvolací soud posoudí odvolání obviněného jako důvodné, uvede ve výroku, že se napadený rozsudek zrušuje k odvolání obou. Jestliže však je podáno odvolání státním zástupcem v neprospěch obviněného a obviněným, resp. některou z oprávněných osob (srov. zejména § 247 odst. 2 tr. ř.), v jeho prospěch, a odvolací soud dospěje k závěru o důvodnosti jen odvolání státního zástupce, zruší napadený rozsudek jen na základě tohoto odvolání a odvolání obviněného, resp. podané v jeho prospěch jinou osobou, zamítne (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1673).
