Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1091/2020, ze dne 11. 11. 2020:
Opíraje se o tato východiska, dovolací soud shledal rozhodnutí o vině obviněných přečinem kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku správným a zákonným. Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto přečinu spočívající v tom, že obvinění společně kořistili z provozování prostituce provozované jinými. Vyplývá z nich totiž, že podstata jednání obviněných spočívala v tom, že společně nejméně od 1. 1. 2016 do 11. 7. 2016 obviněný J. G. jako jednatel společnosti V. I. s obviněnou R. M. a nejméně od 12. 7. 2016 do 29. 10. 2016 obviněná R. M. jako statutární orgán společnosti R. F. s odpovědným zástupcem obviněným J. G. v nočním klubu L. L. po předchozí vzájemné dohodě získávali finanční prostředky z prostituce, kterou v nočním klubu poskytovaly osoby ženského pohlaví jako návštěvnice a společnice tohoto nočního klubu, kdy k sexuálním službám jim obžalovaní poskytovali celkem 16 pokojů, když poskytování sexuálních služeb na pokoji podmiňovali povinným zakoupením tzv. koktejlu pro dívku, přičemž tímto byl hrazen pronájem pokojů k provozování prostituce, kdy cena jednoho koktejlu byla nejméně 15 Euro a z této ceny získali nejméně 4 Euro za jeden nákup koktejlu, a takto získali obvinění za nákupy těchto koktejlů celkovou finanční hotovost ve výši nejméně 249 448,64 Kč.
Soudy se zcela adekvátně zabývaly všemi vztahy, které mezi obviněnými, osobami poskytujícími sexuální služby a jejich klienty existovaly, a správně na základě provedeného dokazování vyhodnotily, že obvinění kořistili na prostituci provozované jinými tím, že v nočním klubu L. L. pronajímali osobám provozujícím prostituci pokoje právě za účelem poskytování sexuálních služeb klientů, přičemž dívky za tyto pokoje musely obviněným buď zaplatit, anebo k jejich úhradě došlo prostřednictvím zakoupení koktejlů pro dívku klientem (viz zejména body 25., 27. na str. 7 až 8 rozsudku soudu prvního stupně, bod 25., str. 7 až 8 rozsudku odvolacího soudu). Tvrzení obviněných, že dívky zprostředkovávaly zakoupení koktejlu klienty na základě zprostředkovatelské smlouvy, která neměla žádnou souvislost s poskytováním sexuálních služeb, a nebyla tak prostředkem kuplířského jednání obviněných, není pravdivé a není podloženo provedeným dokazováním. Z výpovědí svědků (např. P. B., M. M., A. T., M. Z., E. R., a další) vyplynulo, že dívky za pokoje, které si pronajímaly za účelem poskytování sexuálních služeb, musely obviněným platit, pokud však během jedné noci zajistily, že jim klient zakoupil alespoň čtyři koktejly, nemusely již obviněným za pronájem pokoje nic platit, neboť byla úhrada pokoje stržena z úhrady těchto koktejlů, tedy prakticky stržena z jejich odměny za zprostředkování koupě koktejlu. Lze tedy uzavřít, že obvinění opakovaně za úplatu poskytovali pokoje dívkám k poskytování sexuálních služeb, čímž tedy z jejich strany došlo ke kořistění na prostituci provozované jinými.
Odmítnout je ovšem třeba v těchto souvislostech i relevantnost úvahy o tom, že obvinění jednali v omluvitelném právním omylu negativním. Právní omyl můžeme (obdobně jako omyl skutkový) rozlišovat na negativní a pozitivní, přičemž trestní zákoník upravuje právní omyl negativní. Podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle § 19 odst. 2 tr. zákoníku omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Z výše uvedeného vyplývá, že je třeba rozlišovat právní omyl omluvitelný, který vylučuje pachatelovo zavinění, a tedy i trestní odpovědnost, a právní omyl neomluvitelný, který trestní odpovědnost připouští s možností zmírnění trestu.
Stěžejní pro posouzení, zda osoba jedná v právním omylu negativním, je, zda si je vědoma protiprávnosti svého činu, jeho kolize se zájmy chráněnými trestním zákonem. Určující je, pokud pachatel na základě společenského postavení, svých individuálních schopností a při vynaložení svých rozpoznávacích schopností a právně-morálních hodnotových představ, jaké po něm lze požadovat, mohl získat náhled na bezprávnost svého činu. Při pochybách má přitom povinnost vynaložit úsilí na zjištění pravého stavu věci. Co do otázky trestnosti a beztrestnosti při provozování prostituce za úplatu je obecně známou a snadno dostupnou informace, že beztrestné je pouze provozování prostituce ze strany osoby, která prostituci dobrovolně provozuje, ale získávání jakýchkoliv finančních prostředků z prostituce provozované jiným s vědomím o jejich původu již svědčí o trestnosti takového jednání. Z organizace povozu podniku obviněných je patrné, že si byli uvedené skutečnosti vědomi a že se snažili z prostituce kořistit zastřeným způsobem, a to tak, že navážou poskytování prostituce na prodej nápojů. Přihlížeje ke všem těmto okolnostem, výše popsanému způsobu páchání trestné činnosti, není důvodných pochybností o tom, že obvinění měli a mohli získat správný náhled na protiprávnost svého jednání a o právním omylu nelze v žádné jeho podobě hovořit. Zde se plně uplatní zásada ignorantia iuris nocet.
Zájmem chráněným ustanovením § 189 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku je mravnost. Pro společnost a stát je pak nežádoucí a škodlivé, aby se prostituce jako způsob obživy rozšiřovala, a to i s ohledem na řadu negativních jevů, které ji provázejí, např. rozšiřování pohlavních nemocí, vytváření ideálních podmínek pro obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování, aj. Jednání obviněných, kteří svým jednáním vydělávali na nemravném jednání jiných osob a k tomu jim za úplatu poskytovali podmínky, je proto společensky nežádoucí a škodlivé již do té míry, že aplikace principu ultima ratio nepřichází v úvahu. Na jednání obviněných evidentně porušující zájem chráněný zákonem nelze s ohledem na intenzitu, s jakou se tak stalo, přiměřeně reagovat jinými, mimotrestními prostředky práva.
