Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 953/2020, ze dne 22. 10. 2020:
Pojmem „rozsah“ se Nejvyšší soud zevrubně zabýval v nedávné době ve svých publikovaných rozhodnutích č. 1/2018 a č. 4/2018 Sb. rozh. tr., z nichž je možno dále v obecné rovině k tomuto pojmu též citovat, jakkoliv se uvedená rozhodnutí týkala jiných trestných činů (podle § 233 a § 234 tr. zákoníku). Jak se připomíná v druhém z uvedených rozhodnutí, zákonodárce pro kvantifikaci určitých trestných jednání a pro současné odlišení jejich typové závažnosti používá různé pojmy, jako je škoda, prospěch, hodnota, náklady, popř. újma, rozsah apod. s adjektivy jako nikoli nepatrný, malý, větší, značný, velkého rozsahu. Jen některá z uvedených kvantifikačních kritérií jsou spojena s určitým finančním obnosem, jak vyplývá z § 138 tr. zákoníku (jde o škodu, prospěch, náklady k odstranění poškození životního prostředí a hodnotu věci), pro adjektivum „větší“ byla v době rozhodování soudů nižších stupňů stanovena spodní hranice 50 000 Kč (od 1. 10. 2020 jde o hranici 100 000 Kč). Dosažení alespoň uvedené částky je přímo určující pro vymezení výše škody podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku, ve vztahu k určení výše prospěchu, nákladů k odstranění poškození životního prostředí a hodnoty věci se této částky užije obdobně, jak vyplývá z § 138 odst. 2 tr. zákoníku. Zákonodárce, ač si byl dobře vědom, že užívá týchž adjektiv i u jiných kvantifikačních znaků (např. právě „rozsah“ či „újma“), záměrně pro ně nestanovil ani obdobné užití ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku (výklad § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku a contrario), neboť pro naplnění těchto znaků hrají zásadní roli zcela, převážně či alespoň též i jiná hlediska, která nejsou jednoduše vyjádřitelná určitou peněžní částkou (může jít o délku páchání činnosti, množství útoků, velikost zasažené oblasti, počet obětí apod.)
Znak rozsahu trestné činnosti (a to i s různými adjektivy, která jsou jinak uvedena v § 138 odst. 1 tr. zákoníku) užil zákonodárce jako obecně přitěžující okolnost v § 42 písm. m) tr. zákoníku, dále pak i jako typový znak, ať základní skutkové podstaty, či jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby v ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku, která směřují k ochraně různých objektů, byť nejpočetnější z nich jsou zařazeny v hlavě VI (trestné činy hospodářské), např. § 234 odst. 4 písm. b), resp. odst. 5 písm. b), § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a), § 246 odst. 2 písm. a), § 251 odst. 1, § 268 odst. 3 písm. b) a odst. 4 písm. b), dále též v hlavě VII (trestné činy obecně nebezpečné), např. § 279 odst. 4 písm. b), § 280 odst. 3 písm. b), § 281 odst. 2 písm. b), § 283 odst. 2 písm. c) a d), odst. 3 písm. c) a d), v hlavě VIII (trestné činy proti životnímu prostředí), např. § 293 odst. 1 a § 298 odst. 2 písm. c), lze je však nalézt i v hlavě IX (trestné činy proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci), např. § 311 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. d) a § 316 odst. 3 písm. c), dokonce i v hlavě X (trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných), např. § 342 odst. 1 a v hlavě XII (trestné činy vojenské), v § 410 odst. 1. Dále pojem „rozsah“ s adjektivem „nikoli malý“ užil zákonodárce i pro použití finančních prostředků v § 212 odst. 2 tr. zákoníku.
Jen spíše výjimečně lze při výkladu těchto kvantifikačních kritérií jednoduše vycházet z analogického užití § 138 odst. 1 tr. zákoníku, resp. z finančních částek tam uvedených, pokud v takových případech jde zásadně o použití peněžních prostředků, o finanční rozsah spáchání činu a jiná než finanční hlediska zde nemají význam. Tak je tomu při výkladu rozsahu spáchání tzv. daňového podvodu podle § 240 tr. zákoníku (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2430 s 2434; shodně Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1683, 1686, z judikatury též rozhodnutí č. 20/2002-I. Sb. rozh. tr.), podobně je tomu i v případech výkladu znaku rozsahu použití finančních prostředků v § 212 odst. 2 tr. zákoníku (Šámal, P. a kol., Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: 2012, str. 2125; Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1278).
V jiných případech však takový postup užít nelze a částky uvedené v § 138 odst. 1 tr. zákoníku mohou hrát roli jen podpůrnou, subsidiární, anebo dokonce ani takovou roli mít nemohou. Například v případě jednání ve stanoveném větším rozsahu u přečinu porušení mezinárodních sankcí podle § 410 odst. 1 tr. zákoníku se hledisko finanční kvantifikace vůbec nemůže uplatnit, neboť jde o rozsah porušení příkazu, zákazu či omezení, a to z hlediska četnosti porušení, popř. závažnosti příkazu, zákazu či omezení, anebo škodlivosti či nebezpečnosti takového porušení apod. Jen marginální roli mohou hrát finanční hlediska při posouzení rozsahu spáchání činu například u přečinu neoprávněného zaměstnávání cizinců podle § 342 odst. 1 tr. zákoníku, kde se vychází primárně z výsledků provozované činnosti, množství zaměstnaných osob, délky jejich zaměstnání, formy a četnosti náboru zaměstnanců, ale i výše dosaženého zisku (jen zde jde o finanční kritérium). Podobně je tomu právě při výkladu rozsahu spáchání přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, kde významnou roli hraje (vedle dalších kritérií) časové hledisko spáchání činu (srov. rozhodnutí č. 5/1996 Sb. rozh. tr., které žádá délku spáchání v trvání alespoň 6 měsíců), hledisko zisku je jen podpůrné, postihovat jako trestný čin lze i neoprávněné podnikání ztrátové. Výkladu pojmu rozsahu spáchání trestného činu se judikatura opakovaně věnovala zejména u drogových deliktů, a sice u trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, přičemž finanční kritéria ani zde nejsou určující, stěžejní je především množství účinných látek, významná, avšak spíše podpůrná jsou i další hlediska jako délka období páchání trestného činu, finanční obnos za drogu utržený, okruh osob, pro něž byla droga určena, či jiné okolnosti (srov. k tomu z poslední doby zejména rozhodnutí č. 1/2006, 12/2011 a 44/2013 Sb. rozh. tr. a stanovisko č. 15/2014 Sb. rozh. tr.).
Již z uvedeného je patrná značná variabilita hledisek, která je třeba zohlednit pro stanovení rozsahu spáchání každého trestného činu, neboť tato hlediska se u různých typů trestných činů budou značně lišit i s ohledem na různorodost jejich typových znaků a míru jejich významu pro posouzení jednání jako trestného činu, jak to ostatně učinil ve zmíněných rozhodnutích č. 1/2018 a č. 4/2018 Sb. rozh. tr., v nichž označil rozhodná kritéria pro posouzení rozsahu u trestných činů padělání a pozměnění peněz podle § 233 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku.
Otázkou stanovení kritérií pro určení „většího rozsahu“ v případě trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku se Nejvyšší soud v minulosti zabýval opakovaně, a to jednak v rámci své vlastní rozhodovací činnosti, jednak v rámci svého povolání jako nejvyšší soudní instance mající za úkol sjednocovat judikaturu soudů nižších stupňů při rozhodování o publikaci rozhodnutí s právní větou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Znovu připomenout je třeba především již několikrát zmíněné rozhodnutí č. 5/1996 Sb. rozh. tr., na něž upozorňoval ve svém dovolání obviněný, a které měly na paměti i soudy nižších stupňů, jež se jím však zcela neřídily (přičemž Nejvyšší soud jimi uváděnou argumentaci nepovažuje za přesvědčivou, aby jen proto bylo třeba se od dříve prezentovaného názoru odchýlit, jak bude rozvedeno ještě níže). Podle uvedeného rozhodnutí se neoprávněné poskytování služeb nebo provozování výrobního nebo jiného podnikání, které má povahu drobného živnostenského podnikání, jímž pachatel dosahuje příjmy srovnatelné s příjmy z pracovního poměru s běžným výdělkem, děje ve větším rozsahu ve smyslu ustanovení § 251 odst. 1 tr. zákoníku, jen když je vykonáváno po dobu nejméně šesti měsíců. Jde o publikovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 1995, sp. zn. 9 To 118/95, tedy nejde o dříve vyslovený názor jiného senátu Nejvyššího soudu, takže by při potřebě odchýlit se od prezentovaného názoru nebyl senát rozhodující v této věci limitován (nebylo by třeba věc předložit tzv. velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu), nicméně Nejvyšší soud neshledal jakýkoli důvod se odchylovat od tohoto dříve vysloveného názoru, na němž byla dokonce v rámci trestního kolegia Nejvyššího soudu taková shoda, že rozhodnutí bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Uvedené rozhodnutí je třeba vnímat též ve spojitosti s pozdějším publikovaným rozhodnutím č. 59/1999 Sb. rozh. tr., na které upozornila ve svém vyjádření k dovolání obviněného i státní zástupkyně. V tomto případě jde již o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1997, sp. zn. 2 Tzn 113/97. Podle něj jednání pachatele spočívající v tom, že za úplatu provádí nábor pracovních sil pro práci v cizině, má charakter zprostředkování zaměstnání a lze je pokládat za „jiné podnikání“ ve smyslu § 251 odst. 1 tr. zákoníku, ke kterému je třeba povolení příslušného orgánu státní správy. Pokud pachatel k takovéto činnosti nemá povolení, jedná ve smyslu tohoto ustanovení „neoprávněně“. Pro posouzení, zda neoprávněné podnikání je provozováno „ve větším rozsahu“, je významný nejen výsledek provozované činnosti (např. počet osob, jimž pachatel zprostředkoval zaměstnání, výše skutečně dosaženého zisku), nýbrž i celý souhrn dílčích jednání, které směřují k dosažení zamýšleného výsledku (např. délka doby zprostředkování zaměstnání, formy a četnost provádění náboru pracovních sil).
Podle rozhodnutí č. 9/2010 Sb. rozh. tr. (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1605/2008) trestný čin neoprávněného podnikání může spáchat i ten, kdo sice byl držitelem určitého oprávnění k podnikání (např. živnostenského listu), pokud ovšem ve větším rozsahu prováděl takovou podnikatelskou činnost, která překračuje rámec jeho oprávnění. To platí i tehdy, jestliže pachatel prováděl některé práce či poskytoval služby prostřednictvím tzv. subdodavatelů, kteří rovněž neměli příslušné podnikatelské oprávnění. Ke spáchání trestného činu neoprávněného podnikání se nevyžaduje způsobení škody ani získání prospěchu v určité výši, proto jeho zákonný znak spočívající ve spáchání činu „ve větším rozsahu“ nelze vykládat s poukazem na tehdejší ustanovení § 89 odst. 11 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zák.“), resp. současné znění § 138 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, které se uplatní při stanovení výše škody, výše prospěchu, nákladů k odstranění následků poškození životního prostředí a hodnoty věci nebo jiné majetkové hodnoty. Zmíněný zákonný znak trestného činu neoprávněného podnikání je tedy naplněn již tím, že pachatel neoprávněně podnikal po delší dobu (srov. rozhodnutí č. 5/1996 Sb. rozh. tr.), a že jeho cílem bylo získat trvalejší zdroj finančních prostředků. Výše konečného výdělku pachatele však není významná pro spáchání trestného činu neoprávněného podnikání, neboť neoprávněným podnikáním prováděným ve větším rozsahu může být i úspěšné podnikání, které z nejrůznějších příčin skončilo bez dosažení zisku, resp. bylo dokonce ztrátové.
Podle staršího rozhodnutí č. 6/1976 Sb. rozh. tr. může být provozováním soukromé výdělečné činnosti ve větším rozsahu ve smyslu § 118 tr. zák. i provedení sice jedné, avšak velké a déle trvající akce (např. dostavba rodinného domu) spojené se značnou odměnou. Ze starší publikované judikatury k § 118 tr. zák. by bylo možno zmínit i jiná rozhodnutí (např. č. 25/1966, č. 34/1972 Sb. rozh. tr.), u nichž je ovšem třeba přihlédnout i k poněkud jinému znění nejen vykládaného trestného činu neoprávněného podnikání, ale i dalších skutkových podstat trestných činů hospodářských, především ale též k jiným sociálně-ekonomickým podmínkám v dané době na našem území. Ze všech rozhodnutí ovšem rezonuje, že otázku rozsahu je třeba řešit individuálně u každého případu zvlášť, je třeba zohlednit úplně veškeré parametry dané činnosti mající charakter podnikání, které musí být soustavné, vedené snahou dosahovat zisku, tedy vytvoření nějakého relativně stálého příjmu. Celkem trefně tuto problematiku hodnotil též Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém usnesení ze dne 28. 7. 1995, sp. zn. 4 To 499/95, které bylo publikováno v časopise Soudní rozhledy, č. 1/1996, na str. 17, podle nějž nelze pro hodnocení rozsahu užít zákonná pravidla týkající se škody (§ 89 odst. 14 tr. zák.), rozhodující je, že musí jít o činnost srovnatelnou s výkonem zaměstnání, provozovanou s cílem získat trvalý zdroj finančních příjmů, tedy o soustavnou činnost provozovanou živnostenským způsobem, přičemž kritérii zde budou zejména délka neoprávněného podnikání nebo poskytování služeb, rozsah takové činnosti, její objem, a to i včetně finančního vyjádření hrubého obratu, čistého zisku, ceny použitého materiálu nebo prováděných služeb či zboží určeného k prodeji, ceny pracovní síly použité v takovém podnikání apod.
Z poslední doby je možno ještě zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 5 Tdo 380/2019, podle nějž ke spáchání přečinu podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku není vyžadováno způsobení škody ani získání prospěchu v určité výši, pro stanovení „většího rozsahu“ nelze použít ani výkladové pravidlo uvedené v § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Při posuzování, zda pachatel neoprávněně podnikal ve větším rozsahu, se především zvažuje, zda šlo o činnost srovnatelnou s výkonem zaměstnání, provozovanou s cílem získat trvalý zdroj finančních příjmů, a pokud se týká časového období, podle ustálené judikatury je vyžadováno, aby takové neoprávněné podnikání trvalo minimálně šest měsíců. Zpravidla je to více akcí, ale může to být i jedna rozsáhlá akce trvající po delší dobu s velkým rozsahem a objemem podnikání. Nezáleží na tom, zda jde o hlavní zdroj obživy pachatele nebo zda svou činnost provádí vedle jiného zaměstnání. Rozhodující je zde účel činnosti, tedy snaha po získání příjmů, nikoli faktický stav v podobě ztráty způsobené neschopností podnikatele, odbytové krize atd. Za kritéria posouzení znaku většího rozsahu se považují tedy především délka výkonu dané činnosti neboli její soustavnost, dále objem takové činnosti, dosažený hrubý obrat, případně i zisk, význam ovšem mohou mít i další kritéria, jakými jsou rozsah zasaženého území, společenský význam činnosti, počet oslovených subjektů, počet klientů apod. Jinými slovy i v daném rozhodnutí z poslední doby Nejvyšší soud setrval na dříve publikované judikatuře, kterou shrnul a též rozvedl. Výchozím parametrem tedy i nadále má zůstávat délka trvání provádění neoprávněného podnikání, které by zásadně mělo dosahovat doby 6 měsíců, případnou kratší dobu by bylo třeba vyvážit vyšší intenzitou jiných zmíněných parametrů.
Vyjdeme-li ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů v tomto případě, měl obviněný poskytovat ubytovací služby v období od 21. 3. 2017 do 31. 7. 2017, tedy po dobu znatelně kratší než šest měsíců, která je podle výše citované judikatury (rozhodnutí č. 5/1996 a č. 9/2010 Sb. rozh. tr.) hranicí pro odlišení takového protiprávního jednání jako přestupku a trestného činu. Přitom od 21. 3. 2017 bylo ubytování v předmětném bytě nabízeno na portálu XY, reálně k ubytování docházelo až od 1. 4. 2017. Do období provádění trestné činnosti v podobě neoprávněného podnikání nelze započítat nákup nábytku a dalšího zařízení bytu, jak to v odůvodnění svých rozhodnutí činily soudy nižších stupňů, neboť taková činnost má charakter spíše jednání přípravného a nejde o tzv. prováděcí stadium trestné činnosti, kdy jsou naplňovány znaky příslušného trestného činu. Ostatně ani soudy nižších stupňů tuto dobu nepromítly do popisu skutku, tedy do těch skutkových zjištění, která mají mít odraz ve znacích trestného činu, jenž je v popisovaném skutku příslušným orgánem činným v trestním řízení shledáván (pokud by taková doba byla započitatelná, bylo by třeba ji uvést i v popisu skutku, který má být vyjádřen tak, aby odpovídal příslušnému zákonnému znaku, v daném případě znaku většího rozsahu). Jinými slovy v daném případě této časové hranice nebylo (objektivně) dosaženo.
Podobně není možné akceptovat ani argumentaci užitou soudy nižších stupňů o tvrzeném zamýšleném pokračování v uvedeném neoprávněném podnikání obviněného, neboť ani tím objektivně vzato uvedený znak požadované délky trvání neoprávněného podnikání nebyl naplněn (a otázkou možného naplnění znaků pokusu jako vývojového stadia se soudy nižších stupňů nezabývaly). K ukončení poskytování ubytovacích služeb došlo po policejním zásahu v předmětném bytě. I s ohledem na nepříznivé reference k poskytovaným ubytovacím službám v uvedeném bytě si na srpen 2017 ubytování zarezervovalo již jen 20 osob, reálně v tomto měsíci již ubytovací služby poskytnuty nebyly. Z výpovědi svědka J. H. přitom vyplynulo, že plánovaná doba poskytování ubytovacích služeb v předmětném domě měla činit nejméně jeden rok. V tomto období by bylo poskytování ubytovacích služeb na portálu XY nabízeno.
Ovšem ani ostatní hlediska případu, která akcentovaly ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů, jak to snad zamýšlely s oporou o některá shora zmíněná rozhodnutí, nemohou vyvážit nedostatek v délce trvání. Předně je třeba uvést, že obviněný byl viněn, že se uvedeného neoprávněného podnikání měl dopouštět sám, nevyužíval k tomu žádnou jinou pracovní sílu v postavení zaměstnance, pouze spolupracoval se svědkem J. H., který mu zákazníky zprostředkovával, k ubytovacím službám využíval pouze jediný svůj byt se třemi pokoji a celkem 8 lůžky. Za sledované období v něm podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů celkem v souhrnu ubytoval 125 osob po dobu 241 nocí za celkovou částku 196 654 Kč, z čehož činila odměna pro J. H. za zprostředkování ubytovacích služeb 35%, tj. 68 829 Kč, a odměna obviněného zbývajících 127 825 Kč (podle obžaloby mělo jít jen o 111 644 Kč, což původně převzal soud prvního stupně i do usnesení ze dne 10. 4. 2019, jímž věc postoupil Živnostenskému odboru Úřadu Městské části Praha 2).
Lze tak učinit porovnání této věci se shora zmíněným případem, v němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 4. 1995, sp. zn. 9 To 118/95, který byl publikován pod č. 5/1996 Sb. rozh. tr., jehož závěry obsažené v právní větě nechtěly soudy nižších stupňů aplikovat. Ve věci projednávané Krajským soudem v Hradci Králové se jednalo o neoprávněné podnikání spočívající v provozování restauračního zařízení po dobu dvou měsíců, kdy obrat tohoto pohostinského zařízení činil za tyto dva měsíce v souhrnu 120 880,50 Kč (přitom šlo o rok 1993, kdy s ohledem na pozdější výraznou inflaci byla zcela jiná hodnota uvedené částky – při uvažované průměrné meziroční inflaci 3,66 % podle Českého statistického úřadu by šlo v roce 2017 o částku 286 321 Kč), v přepočtu na měsíc by šlo o částky cca poloviční, k podnikání docházelo v pronajatých prostorech za současného zaměstnávání několika osob, takže celkový příjem z tohoto podnikání nevybočoval z příjmu dosahovaného ve stejném období v pracovním poměru, tedy byl na úrovni průměrné mzdy. Naproti tomu v případě obviněného v nyní projednávané věci činil obrat 196 654 Kč (tedy sice nominálně více než ve zmíněné porovnávané věci, za to fakticky s ohledem na hodnotu peněz výrazně méně), příjem obviněného z tohoto podnikání činil 127 825 Kč, což je v přepočtu na měsíc 31 956 Kč, resp. pokud by byla přijata částka tvrzená obžalobou 111 644 Kč, činil by průměrný měsíční příjem obviněného pouze 27 911 Kč. Obviněný tak navíc činil s vědomím, že z tohoto příjmu musí odečíst náklady spojené s koupí bytu v rámci privatizační kupní smlouvy uzavřené mezi obviněným a Úřadem Městské části Praha 2, jakož i náklady spojené s úpravou bytu za účelem provozování ubytovacích služeb a běžné náklady spojené s jeho užíváním tímto způsobem. V zásadě tedy nelze konstatovat, že by reálný příjem obviněného z takovéhoto neoprávněného podnikání výrazněji převyšoval „příjmy z pracovního poměru s běžným výdělkem“ (porovnáme-li takový příjem s údaji o úrovni průměrné měsíční mzdy v daném období, jak vyplývá z přehledů Českého statistického úřadu). Přitom nebyla vyvrácena ani obhajoba obviněného, že k jeho jednání jej vedly finanční problémy spojené s nutností hradit náklady plynoucí právě ze smlouvy, na základě které nabyl předmětný byt. Pominout nelze ani jednorázové náklady spojené se zařízením bytu pro poskytování ubytovacích služeb, které nebyly přesně vyčísleny. Podobně ani ubytování až 8 osob najednou není v porovnání s provozováním restauračního zařízení, kde též je současně obslouženo více hostů najednou, údajem nějak výrazně vybočujícím, aby jen proto bylo možno hovořit o větším rozsahu, jak to činily soudy nižších stupňů.
Lze tak shrnout, že doba, po kterou obviněný neoprávněně podnikal, vlastně představuje 2/3 z doby šesti měsíců, která je obecně považována za spodní hranici trestnosti takového jednání a jíž se trestný čin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku odlišuje od typově podobného přestupku. Parametr potřebné délky doby neoprávněného podnikání tak nebyl naplněn, bylo proto třeba zvážit, zda byly zjištěny takové závažné okolnosti, pro které by i dobu neoprávněného podnikání v trvání cca 4 měsíců bylo možno považovat za dostatečnou k naplnění znaku „většího rozsahu“. Již bylo zmíněno rozhodnutí č. 6/1976 Sb. rozh. tr., podle nějž provozováním soukromé výdělečné činnosti ve větším rozsahu může být i provedení sice jedné, avšak velké a déle trvající akce (např. dostavba rodinného domu) spojené se značnou odměnou. Jak bylo ovšem uvedeno shora, v daném případě žádné takové vyvažující okolnosti, pro které by nebylo třeba trvat na zachování minimální délky provozování neoprávněného podnikání, aby bylo možno konstatovat, že již jde o trestný čin, nebyly soudy nižších stupňů shledány, naopak rozsah podnikání obviněného v daném případě byl spíše menší, a to i v porovnání s případem publikovaným pod č. 5/1996 Sb. rozh. tr., jak bylo nastíněno shora. Proto lze (při setrvání na závěrech vyplývajících z dosavadní judikatury) konstatovat, že v daném případě nebyl znak „ve větším rozsahu“ spadající do objektivní stránky základní skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání naplněn.
