Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 893/2020, ze dne 25. 11. 2020:
Dále je třeba zmínit, že při řešení uvedené problematiky je třeba odlišovat pojmy „jednota skutku“, resp. „mnohost skutků“, jako pojmy hmotněprávní, a „totožnost skutku“, jako pojem procesněprávní. O jednom skutku může být zásadně vedeno jediné řízení a může být rozhodnuto pouze jednou (princip ne bis in idem). O tom, kdy jde o jeden skutek a kdy o více skutků, sice obvykle nevyvstávají žádné pochybnosti a jde o případy vcelku jasné, nicméně v určitých případech takové pochybnosti nastat mohou. To ostatně zřetelně dokládá i nyní přezkoumávaná věc, v níž na tutéž otázku jinak nahlížel dozorový státní zástupce spolu s odvolacím soudem, a jinak soud prvního stupně a dovolatel, jimž nakonec přisvědčil i Nejvyšší soud, jak bude ještě dále zdůvodněno.
Pro posouzení otázek souvisejících se souběhem více trestných činů (což hrálo roli i v daném případě), ať již jde o souběh jednočinný či vícečinný, je rozhodující správné vymezení pojmu skutku a určení, kdy jednání pachatele tvoří jeden skutek a kdy jde o více skutků. Trestní řád explicitně neuvádí, co se rozumí pojmem totožnost skutku a vymezení pojmu skutku, nicméně pojem „skutek“, jehož se uvedené zásady týkají, jako pojem používá, byť ho blíže nedefinuje (srov. například jeho ustanovení § 11 odst. 2, § 12 odst. 11 a 12, § 160 odst. 1, 176 odst. 2, § 177 písm. c), § 220 aj.). Vymezení tohoto pojmu je proto ponecháno na teorii trestního práva hmotného a procesního a soudní praxi. Otázku, co tvoří konkrétní skutek v přezkoumávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné zkoumat vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci, a to na základě již obecněji stanovených hledisek. Soudní praxe respektuje názor právní teorie, že totožnost skutku bude zachována za předpokladu, že: a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek. Je tedy zjevné, že právní teorie a soudní praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobní znělce a posléze ve výroku soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02).
K problematice totožnosti skutku, která je zachována i při alespoň částečné shodě v jednání nebo následku (nebo v obojím), pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu, se ve stejném smyslu pro pojetí „činu“ vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva v některých svých rozhodnutích (srov. například rozsudek velkého senátu ze dne 10. 2. 2009, č. 14939/03, ve věci Sergey Zolotukhin proti Rusku), v nichž konstatoval obdobné teze a premisy, jaké jsou vymezeny i ve výše uvedených principech vycházející z právní úpravy českého trestního práva procesního.
Ve vztahu k přezkoumávané věci je též vhodné zmínit, že za jediný skutek z hlediska trestního práva hmotného se považují též pokračování v trestném činu (pokračující trestný čin), trestný čin hromadný a trestný čin trvající. Jako příklad trestného činu trvajícího označil velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu (v usnesení ze dne 27. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, uveřejněném pod č. 17/2015) trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku.
V literatuře i aplikační praxi se někdy hovoří i o tzv. zastřešujícím trestném činu, který „překrývá“ jiné trestné činy, které by jinak mohly být spáchány samostatnými skutky, ale v daném specifickém případě se stávají součástí onoho zastřešujícího trestného činu, který je spojuje ve skutek jediný. To může být i případ týrání jako dlouhodobého zlého nakládání s poškozeným (opakované vyhrožování, vydírání, ubližování na zdraví, sexuální útoky apod.). K překrývání dvou různých trestných činů přitom mělo docházet i v přezkoumávané věci, neboť podle podané obžaloby obviněný měl naplňovat ve stejném období, na stejném místě a obdobným jednáním znaky dvou různých trestných činů, tedy měl porušovat dva různé zájmy chráněné trestním zákoníkem – zájem na ochraně osoby žijící ve společně obývaném bytě (resp. obydlí) a zájem na ochraně svěřené osoby.
V návaznosti na to je třeba akcentovat, že, k úvaze o tom, zda určitý skutek naplňuje znaky více trestných činů (tzv. jednočinný souběh, ideální konkurence), anebo z důvodu vyloučení jednočinného souběhu jen jednoho trestného činu (tzv. zdánlivá konkurence, konkurence zákonů), je možno přistoupit až poté, co je ujasněno, zda určitá výseč objektivní reality je jen jedním skutkem (a nikoli více skutky). Jednočinný souběh je zásadně vyloučen, pokud trestné činy jsou navzájem v poměru speciality, subsidiarity, popř. pokud jde o tzv. faktickou konzumpci. V daném případě sice není třeba nezbytně řešit vzájemný poměr ustanovení § 198 a § 199 tr. zákoníku, protože v předcházejícím řízení nalézací soud nezjistil, že by obviněný znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle § 199 tr. zákoníku vůbec naplnil. Přesto lze nad rámec řešení této věci (jako obiter dictum) uvést, že obecné pravidlo o nemožnosti jednočinného souběhu trestných činů podle § 198 a § 199 tr. zákoníku platí, protože obecně je mezi těmito ustanoveními poměr speciality (lex specialis derogat legi generali), pro který ustanovení § 199 tr. zákoníku (jako lex generalis) ustupuje do pozadí a ustanovení § 198 tr. zákoníku (jako lex specialis) dostává přednost (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až § 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1944). Toto obecné pravidlo platí zejména tehdy, jde-li o stejnou oběť, tutéž osobu, tedy identický tzv. hmotný předmět útoku. V zájmu objektivního náhledu na řešenou otázku je však třeba dodat, že z tohoto obecného pravidla může existovat výjimka, pokud stejným týráním téhož pachatele jsou napadány různé osoby (jako různé hmotné předměty útoku). V takovém případě by bylo možno připustit, že jednočinný souběh výše uvedených trestných činů by nemusel být vyloučen.
