Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 893/2020, ze dne 25. 11. 2020:
K tomu je zapotřebí – nejprve jen v obecné rovině – uvést, že Nejvyšší soud si je vědom, že trestní právo je ovládáno zásadou, že žádný trestný čin nesmí zůstat bez zákonného trestu (nullum crimen sine poena legali), která vyjadřuje myšlenku neodvratnosti trestního postihu v případě spáchání trestného činu. Na druhé straně ani v trestním řízení neplatí zásada, že spravedlnost musí zvítězit, i kdyby měl zahynout svět (fiat justicia pereat mundus). Absolutní teorie trestání, zastávaná v minulosti některými filosofy (konkrétně Immanuelem Kantem), podle níž nutnost trestat zločin je dána pouhým faktem jeho spáchání, je v dnešní moderní době považována za překonanou a neodpovídající chápání smyslu trestního práva a účelu trestání. Moderní trestněprávní systém zohledňuje rovněž následky, které by mohly být vyvolány aplikací právní normy a pro takové případy, kdy bezvýjimečné prosazení trestní normy by mohlo způsobit více škody než užitku, připouští některé výjimky z obecně platných pravidel oficiality a legality (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2523/10 a sp. zn. I. ÚS 3113/13).
Jednou ze základních zásad trestního práva je i zásada subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je považováno za „ultima ratio“, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě. Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana i rodinných vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského (příp. rodinného) práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních (příp. rodinných) vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/03, sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 558/01, sp. zn. I. ÚS 69/06 a další, a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
