Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1197/2020, ze dne 25. 11. 2020:
Nejvyšší soud tak může jen znovu zopakovat a připomenout úpravu rozhodování o vznesených nárocích poškozených, jak na to byla opakovaně obviněná upozorněna. Ustanovení § 140b InsZ zní: „Nejde-li o řízení uvedená v § 140a, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží.“
Obecně skutečně platí, že ani v trestním řízení nelze přiznat poškozenému právo na plnění dotýkající se majetkové podstaty, není-li dána uvedená výjimka, že bude takové plnění uspokojeno ze zajištěného majetku v rámci trestního řízení. Tato úprava s důsledky pro ta řízení, která se nepřerušují podle § 140a InsZ, byla zavedena novelizací insolvenčního zákona, a to zákonem č. 294/2013 Sb., s účinností od 1. 1. 2014. Jejím důvodem je, že by neměly v průběhu probíhajícího insolvenčního řízení vznikat nové pohledávky, které již v insolvenčním řízení nelze uplatnit a uspokojit (doslova podle důvodové zprávy k uvedené novelizaci se má zabránit za trvání insolvenčního řízení „vyrábění takových pohledávek“, jež vzhledem k ustanovení § 170 InsZ, případně k přihlašovacím lhůtám a taxativnímu výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených stejně nebudou moci být v insolvenčním řízení uspokojeny).
Jak správně ovšem zmínil odvolací soud i státní zástupce ve svém vyjádření, uvedené ustanovení § 140b InsZ nebrání trestnímu soudu rozhodnout o nároku poškozeného na náhradu škody, pokud jej poškozený uplatnil v trestním řízení vůči obviněnému, který není dlužníkem podle insolvenčního zákona (úpadcem), proti němuž by bylo vedeno insolvenční řízení. V tomto směru se tak § 140b InsZ nemůže uplatnit, protože je jím vyslovena ryze procesní překážka (slovy zákonodárce) pro „vyrobení“ pohledávky, kterou by již nebylo možno v současně probíhajícím insolvenčním řízení proti dlužníku uplatnit a uspokojit. V tomto směru se neobstojí ani argumentace za využití rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tz 83/2019, neboť právě v tomto nastíněném ohledu šlo o případ zcela odlišný od nyní projednávané věci – v nyní projednávané věci jsou obviněná (dovolatelka) a dlužník ve smyslu insolvenčního zákona (obchodní společnost ECR KOMPLEX – správa, spol. s r. o.) odlišnými subjekty, zatímco ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tz 83/2019 byla obviněná zároveň dlužníkem.
