Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1099/2020, ze dne 02.12. 2020:
Trestně procesní teorie, jejíž závěry jsou zpravidla plně akceptovány praxí soudů, vychází z toho, že trestní řízení musí být spravedlivé jako celek. Proto zdůrazňuje, že z tohoto pohledu je třeba přistupovat i k hodnocení dokazování, které je procesním jádrem řízení. Aniž by bylo třeba zmínit veškeré skutečnosti, které musejí být hodnoceny soudem při tvorbě jeho skutkových zjištění (např. otázka procesní využitelnosti důkazu v řízení soudním, apod.), z hlediska vlastního významu jednotlivých důkazů pro rozhodnutí soudu je nezbytné připomenout, jak se přistupuje k rozdělení důkazů a jaké důsledky z toho plynou. Vyjma toho, že se důkazy dělí podle
a) vztahu k předmětu řízení na usvědčující a ospravedlňující,
b) pramene na původní (bezprostřední) a odvozené (zprostředkované),
je – z hlediska věci posuzované důležité to – že se dále rozlišují podle
c) vztahu k dokazované skutečnosti na přímé (prosté) a nepřímé (složené).
„Přímým důkazem je ten, kterým se dokazuje přímo vina nebo nevina obviněného (hlavní skutečnost). Nepřímým takový, kterým se dokazuje skutečnost jiná (vedlejší), ale taková, ze které lze usuzovat na skutečnost hlavní. […] Dokazování nepřímými důkazy je nesnadnější než dokazování důkazy přímými. Je to důsledek samotné povahy nepřímých důkazů, tj. jejich nepřímého vztahu k dokazované skutečnosti. Neméně složité a obtížné je též zjišťování souvislosti nepřímého důkazu se skutečností hlavní. Jediný nepřímý důkaz sám o sobě nestačí k důkazu hlavní skutečnosti; tu může prokázat jen ve spojení s jinými, zpravidla přímými důkazy. Při nedostatku přímých důkazů praxe požaduje větší množství těchto nepřímých důkazů tak, aby tvořily uzavřený „řetěz“, tj. bez mezer, jenž pak sám o sobě nevyžaduje přímého důkazu. Význam nepřímého důkazu je ovšem zpravidla určen jeho místem v řadě jiných nepřímých a přímých důkazů, jeho spojitostí a vztahem k těmto důkazům“ (FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha. Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 360).
I když je význam nepřímých důkazů spatřován především v podpoře důkazu přímých (lze jich využít v prověrce přímých důkazů), neznamená to, že jsou méně spolehlivé a méně významné než důkazy přímé. Lze jimi totiž – za splnění dalších podmínek (již zmíněná existence uceleného řetězu nepřímých důkazů) – trestný čin dokázat stejně bezpečně jako důkazy přímými. Jak však plyne z již uvedeného, závěr o prokázání trestného činu a jeho pachatele nelze učinit na základě jediného usvědčujícího nepřímého důkazu způsobilého prokázat identitu konkrétní osoby (stopy daktyloskopická, biologická stopa DNA, pachová stopa).
„Jako příklad nepřímého důkazu lze uvést… výsledky metody pachové identifikace nebo identifikace podle analýzy DNA. Vypovídající hodnotou tohoto důkazu je nanejvýš to, že se pach určité osoby na konkrétních místech či předmětech nacházel, takže s nimi přišla do styku, ale neznamená to, že by spáchala trestný čin, pro nějž je stíhána a který s uvedeným místy či předměty souvisí.“ (FENYK, J. – opus cit. výše).
Závěry doktríny stran významu a využitelnosti nepřímých důkazů, jež se ostatně opírá i o soudní praxi (řetězec nepřímých důkazů), jsou obecně přijímány jak obecnými soudy, tak Ústavním soudem (viz i dovolatelem odkazovaná rozhodnutí). Je-li proto na jejich podkladě posuzována odůvodněnost závěrů dovoláním napadených rozhodnutí v otázce pachatelství obviněného na činech popsaných pod body 3., 4., 5.a) a 5.b) výroku o vině, pak je zřejmé, tyto nemají dostatečné ukotvení v soudem odkazovaných důkazech, neboť ty v žádném z označených skutků netvoří „řetěz“ důkazů, nadto řetěz, který by byl prost mezer, jež by umožňovaly dovození jiných skutkových závěrů. Příčí-li se opravným prostředkem napadené rozhodnutí soudu výsledky svého důkazního řízení objasnění skutkového stavu podle požadavku upraveného v § 2 odst. 5 tr. ř., nemůže obstát a musí být zrušeno. Ve stadiu řízení o mimořádném opravném prostředku tj. v řízení dovolání, důvod k takovému procesnímu řešení vyvstává tehdy, je-li rozhodnutí zatíženo vadou tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými a právními závěry. Takovou vadu shledává Nejvyšší soud i u dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně v částech, které svým dovoláním napadl obviněný.
V případě vyslovení viny obviněného trestným činem musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006). Prokázání trestného činu v uvedeném smyslu znamená, že je založeno na důkazech, které k výsledku, jež je vyjádřen skutkovým zjištěním obsaženým v tzv. skutkové větě výroku o vině, nepochybně vede skrze logické zhodnocení poznatků nabytých z důkazních prostředků, o něž se rozhodnutí opírá. Vyjádřeno jinými slovy, takové odsouzení nemůže být založeno pouze na vývodech soudů (byť se mohou jevit logickými), které nejsou v dostatečném rozsahu podloženy provedenými důkazy.
Právě takto je však nezbytné přistoupit k posouzení závěrů o pachatelství dovolatele na skutcích popsaných v bodech 3., 4., 5.a) a 5.b). Jak již bylo uvedeno, v prvních třech případech je odsouzení založeno na jediné stopě [v případě 5.a) dvou krevních stopách], které jako nepřímé důkazy nejsou způsobilé vést k závěru o vině obviněného. V případě posledního skutku [bod 5.b)] neexistuje žádný nepřímý důkaz bezprostředně pojící nepochybným způsobem dovolatele s jednáním, jímž byl uznán vinným. Jak již zmíněno, závěr o jeho vině je soudy budován na věcné a časové souvislosti s jednáním bezprostředně předcházejícím [popsaným v bodě 5.a)], které však nebylo prokázáno způsobem vyžadovaným § 2 odst. 5 tr. ř. Rozhodně se totiž nelze ztotožnit se závěry soudů nižších stupňů, že pachatelství obviněného při spáchání uvedených skutků bylo nepochybným způsobem prokázáno. Vyjde-li dovolací soud z toho, že soud prvního stupně, jenž ve vztahu ke skutku pod bodem 5. a) uzavřel, že tři na místě zajištěné trasologické stopy „nemají žádnou důkazní hodnotu“, učinil závěr, že obviněný cihlou rozbil okno, vnikl do provozovny a zde odcizil uvedené věci, pouze na podkladě nálezu dvou krevních stop na vnitřním parapetu okna, musí konstatovat, že pro vyvození těchto skutkových závěrů neměl dostatečný podklad v poznatku plynoucího z označené biologické stopy. Ta totiž osobu obviněného dostatečně nespojuje ani s nálezem cihly. Nález krevních stop obviněného pouze na parapetu, neumožňuje ani učinění nepochybného závěru, že do objektu skutečně vnikl, tím méně pak, že věci odcizil. V případech pod body 3. a 4. je s ohledem na místa, kde byly stopy prokazující shodu s osobou obviněného nalezeny, je sice vztah k předmětu odcizenému bližší, při respektu k závěrům, jaké poznatky lze z nepřímého důkazu vyvodit, však ani zde není dosaženo požadované míry jistoty.
Skutkový stav věci nebyl podle zjištění dovolacího soudu prokázán zákonem vyžadovaným způsobem (tj. bez důvodných pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.), z čehož plyne, že napadené rozhodnutí, resp. i jemu přecházející rozsudek soudu prvního stupně, jsou zatíženy vadou spočívající v existenci extrémního nesouladu ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem.
