Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1206/2020, ze dne 9. 12. 2020:
Týráním ve smyslu § 198 odst. 1 tr. zákoníku je zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Podle okolností případu může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr., přiměřeně též rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Rovněž je třeba dodat, že je-li týranou osobou dítě, je pro naplnění znaku „týrání“ třeba vždy posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod, a intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Pokud užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů (srov. rozhodnutí č. 34/2020 Sb. rozh. tr.).
K námitkám obviněné, že subjektivně v uvedených výchovných metodách nespatřovala týrání a že následky, které byly na poškozené shledány, nebyly důsledkem jejích výchovných metod, je třeba doplnit, že chování vůči poškozené překročilo výrazně meze běžných výchovných metod vyjádřených např. v ustanovení § 884 odst. 2 obč. zák., podle něhož výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti. K uvedenému je třeba zmínit, že se za výchovné prostředky ve zmíněném smyslu nepovažují zdaleka jen negativní prostředky (sankce) a zejména ne jen tresty tělesné. Fyzické tresty na dětech jsou v některých evropských státech právními předpisy přísně zakázány. V České republice k této úpravě ještě výslovně přikročeno nebylo, ale nelze říci, že by právní úprava trestání dětí podporovala. Výchovnými prostředky by se měly rozumět především prostředky aktivující a prevenční. Výchova je nezbytnou složkou rodičovské odpovědnosti, způsob výchovy však musí odpovídat individuálním předpokladům každého dítěte. Výchovné prostředky musí být využívány podle stejných pravidel, podle kterých má probíhat samotná výchova, tedy tak, aby podporovaly rozvoj dítěte, neohrožovaly jeho život a zdraví a nedotýkaly se jeho důstojnosti. Pojem přiměřených výchovných prostředků je třeba vyložit v kontextu s ustanovením § 81 až § 117 obč. zák. upravujících všeobecná osobnostní práva, která se týkají každého člověka, tedy i dítěte (srov. MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655-975. Praha: Leges, 2016, s. 1478). Je vhodné též dodat, že tělesné tresty jsou považovány za zásah do lidské důstojnosti, jde o zásah do tělesné integrity trestaného dítěte (viz články 3 a 4 Listiny základních práv Evropské unie).
Podle těchto pravidel jsou stanoveny hranice, jež je nezbytné respektovat v rámci rodičovské odpovědnosti. Rozumná míra přiměřenosti výchovných prostředků je do značné míry závislá na věku dítěte, jeho rozumové vyspělosti, temperamentu apod., od nichž se odvíjí oprávněnost rodičů vynutit si určité chování dítěte, které zákon charakterizuje jako použití přiměřených výchovných prostředků. Ty lze použít jen v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, za nichž je nutné je použít. Tato oprávnění rodičů jsou však omezena tím, že se rodiče nesmí dotknout důstojnosti dítěte a jakkoliv ohrozit jeho zdraví, jeho tělesný a citový, rozumový a mravní vývoj. Svůj základ má toto ustanovení v Úmluvě o právech dítěte (Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.), zejména v článcích 16 a 19, které poskytují ochranu dětem před jakýmkoliv tělesným či duševním násilím, urážením nebo zneužíváním, apod. (srov. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z, WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo. § 655 – § 975. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 924, 925).
V projednávané věci je zjevné, že obviněná vůči poškozené vznášela nepřiměřené požadavky, kterými prosazovala vlastní představy o jejím budoucím životě, k nimž se upínala a v jejich smyslu se k poškozené chovala. Vyvíjela tak na nezletilou dlouhodobý tlak, požadovala na ní neúměrné výkony zejména ve škole a kladla vysoké, až nesplnitelné nároky i na její vzhled, v důsledku čeho ji nezdravě omezovala v jídle. Povahou a obsahem těchto trvalých negativních přístupů vůči poškozené na ni svými přemrštěnými výchovnými metodami a chováním negativně působila a snažila se ji „modelovat“ k obrazu svému proti její vůli. Činila to však v rozporu s jejími osobnostní rysy, nadáním a objektivními možnosti zcela na její úkor. Svou představu projevovala nejen formou verbálního nátlaku, ale též fyzickými útoky, které byly opakované, nedůvodné a nepřiměřené. Ze všech těchto důvodů se nejednalo o výchovu ve smyslu rodičovské péče podle § 884 odst. 2 obč. zák., ale o kruté, trýznivé a ponižující zacházení, jímž obviněná svou dceru týrala nejen fyzicky, ale především psychicky, což si vyžádalo i lékařské ošetření a odbornou psychologickou a psychiatrickou pomoc, terapii a medikaci.
