Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 888/2020, ze dne 9. 12. 2020:
Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu. O souběh nejde ani tehdy, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popřípadě před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a kterým byl uložen trest souhrnný. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) uložit samostatný trest (viz např. rozhodnutí č. 50/1978, č. 34/1965, č. 8/1974-II. Sb. rozh. tr.; obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 591/2013, ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 8 Tdo 272/2013, či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 272/2014, aj.).
Z uvedeného je zřejmé, že uložení souhrnného trestu přichází v úvahu pouze v případě vícečinného souběhu, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Odsuzujícím rozsudkem (doručeným trestním příkazem) soudu prvního stupně za jiný trestný čin se rozumí prvý odsuzující rozsudek (trestní příkaz) o jiném trestném činu bez ohledu na to, zda případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele. Vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně je mezníkem pro rozlišování mezi vícečinným souběhem a recidivou pouze tehdy, jestliže odsuzující rozsudek též posléze nabyl právní moci a v době rozhodování o jiném trestném činu s ním není spojena fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (srov. rozhodnutí č. 19/2007-II. Sb. rozh. tr.).
