Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 45/2020, ze dne 17. 12. 2020:
Až do 1. 10. 2020 nebylo možné u trestního příkazu písařské chyby a jiné zjevné nesprávnosti opravovat, a to ani analogicky podle § 131 tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1720).
Z uvedených ustanovení vyplývá, že zákon jak u rozsudku, tak u trestního příkazu, rozlišuje na jedné straně zjevné nesprávnosti (výraz „zjevné“ užitý v § 314f odst. 3 tr. ř. je nutno považovat za obsahově shodný s výrazem „zřejmé“ užitý v § 131 odst. 1 tr. ř.), pod něž podřazuje i písařské chyby (pojem zjevné nesprávnosti je tedy – z gramatického výkladu – širší), a na druhé straně ostatní nesprávnosti, které nelze označit za zjevné. Tato zjevnost je kategorií objektivní, tj. nesprávnost musí být zřejmá každému, a to jako vyplývající z obecné zkušenosti (např. nesprávnost data narození obviněného r. 1620), anebo snadno poznatelná z nahlédnutí do spisu (např. kdo je ve věci stíhán a pro jaký skutek). Vedle toho zákon rozlišuje zjevné nesprávnosti podstatné (tj. jejichž oprava se podstatně dotkne obsahu některého z výroků rozsudku nebo trestního příkazu) a zjevné nesprávnosti nepodstatné. Zákonodárce totiž v § 133 tr. ř. upravil odlišný postup pro opravy, které se podstatně dotkly obsahu některého z výroků rozsudku, respektive trestního příkazu. Trestní řád tedy rozlišuje běžnou písařskou chybu či jinou zjevnou nesprávnost, která se odstraní postupem podle § 131 odst. 1 tr. ř., a závažnější písařskou chybu či jinou zjevnou nesprávnost, která se odstraní postupem podle § 131 odst. 1 ve spojení s § 133 tr. ř. (v případě trestního příkazu postupem přiměřeným ve smyslu § 314f odst. 3 tr. ř.).Až do 1. 10. 2020 nebylo možné u trestního příkazu písařské chyby a jiné zjevné nesprávnosti opravovat, a to ani analogicky podle § 131 tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1720).
Písařská chyba a zjevná nesprávnost není v trestním řádu definována, stejně jako podstatná změna obsahu výroku rozsudku (trestního příkazu). Podle komentářové literatury závěr, zda jde o podstatnou změnu, záleží na okolnostech konkrétního případu, bude jí však zpravidla např. změna v časovém ohraničení skutku, způsobu jeho spáchání, formy zavinění, právního posouzení, ve výroku o trestu změna druhu a výměry trestu či způsobu jeho výkonu, ve výroku o náhradě škody stanovení dělené odpovědnosti místo solidární apod. (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1722). Tento komentář se však vztahuje k předchozí právní úpravě, tj. pouze k opravě vyhotovení rozsudku, nikoli k nově zakotvené opravě trestního příkazu. Jak bude ještě vyloženo, Nejvyšší soud má za to, že možnosti opravy trestního příkazu jsou v některých ohledech širší, v jiných užší než možnosti opravy vyhotovení rozsudku.
Zatímco podle § 131 tr. ř. je možné opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen, podle § 314f odst. 3 tr. ř. lze opravit v zákoně blíže nespecifikované písařské chyby a jiné zjevné nesprávnosti. Oprava písařské chyby a jiné zjevné nesprávnosti podle § 314f odst. 3 tr. ř. na rozdíl od opravy podle § 131 tr. ř. není navázána na vztah mezi vyhlášením a vyhotovením, což vyplývá už z povahy trestního příkazu, který se nevyhlašuje, a tudíž nemůže existovat rozdíl mezi vyhlášením a vyhotovením. V trestním příkazu tudíž lze opravit v zásadě všechny písařské chyby a zjevné nesprávnosti, musí ovšem jít o nesprávnosti skutečně zjevné, tj. vyplývající jednoznačně z obecné lidské zkušenosti nebo z obsahu spisu. V tomto směru je možnost oprav u trestního příkazu širší, neboť na rozdíl od rozsudku (a usnesení) není limitována zněním vyhlášeného rozhodnutí.
Na druhé straně je tato možnost užší proto, že někdy nebude možné s jistotou identifikovat nesprávnost příslušné části trestního příkazu jako zjevnou právě z důvodu neexistence dostatečně zřetelného a nepochybného podkladu pro srovnání se správným zněním. Jinými slovy, zatímco vyhotovení rozsudku lze porovnat s jeho vyhlášením, jehož znění je jednoznačné, trestní příkaz lze porovnat jen s obsahem spisu, z něhož nemusí pochybení při vyhotovení trestního příkazu jasně vyplývat. Jak už bylo zmíněno, musí jít o nesprávnost zjevnou, objektivní. Proto některé shora uvedené příklady zmiňované v literatuře nebudou zpravidla aplikovatelné u trestního příkazu. Otázky druhu a výměry trestu, stanovení povinnosti k náhradě škody nebo třeba úprava doby páchání skutku totiž budou výsledkem úvahy samosoudce, jejíž výsledek se projeví – na rozdíl od rozsudku – až v písemném znění trestního příkazu. Nebude tak možné identifikovat zjevnou nesprávnost daného výroku.
Vyskytl se rovněž názor, že i v posledně popisovaných případech bude oprava trestního příkazu přípustná, neboť zjevná nesprávnost výroku bude vyplývat ze srovnání s písemným referátem samosoudce, tj. v podstatě z obsahu konceptu trestního příkazu a pokynu kanceláři k jeho vyhotovení (což je fáze srovnatelná s vyhlášením rozsudku), přičemž takový postup je naprostým pravidlem a z obsahu spisu je jasně zjistitelná vůle samosoudce rozhodnout určitým způsobem. Tento názor akcentuje, že chyba zde nastane nikoliv při rozhodování samosoudce, ale až při vyhotovení originálu trestního příkazu (zpravidla protokolující úřednici), a jde tedy o písařskou chybu, respektive zjevnou nesprávnost ve vyhotovení trestního příkazu. Jakkoli je třeba za okamžik rozhodnutí (z formálního hlediska) považovat okamžik, respektive datum vydání trestního příkazu, je pro posouzení toho, co je pouhou písařskou chybou nebo jinou zjevnou nesprávností ve vyhotovení trestního příkazu, nutno vycházet ze skutečného (materiálního) obsahu rozhodnutí ve smyslu projevené vůle samosoudce, pokud je tento obsah zjevný. Tento názor však patrně nepřeváží, neboť je třeba vycházet z toho, že samosoudce chtěl rozhodnout a rozhodl tak, jak je uvedeno v originále, tj. ve vyhotovení trestního příkazu, který samosoudce v něm uvedeného dne stvrdil svým podpisem. Autentickým zněním trestního příkazu je jeho písemné vyhotovení založené do spisu a podepsané samosoudcem.
Výše uvedené nepopírá význam obsahu referátu samosoudce a jím vyhotoveného konceptu trestního příkazu, je ovšem třeba je posuzovat v kontextu celého obsahu spisu. Jestliže ze všech těchto podkladů bude jednoznačně identifikovatelná a zřejmá nesprávnost ve vyhotovení trestního příkazu, pak zpravidla nebude nic bránit jeho opravě. I zde ovšem platí, že otázku, zda jde o zjevnou nesprávnost v trestním příkazu, bude nutno posuzovat v každém případě individuálně. Nicméně o zjevnou nesprávnost zpravidla půjde například u zřejmých chyb v osobních údajích obviněného (jméno, datum narození), v datu či místu spáchání činu, v číselném označení ustanovení o trestném činu, jímž je obviněný uznán vinným, apod. Může ale jít také o jiné nesprávnosti (písařské chyby) ve výroku trestního příkazu, pokud jsou skutečně zjevné a zcela nepochybné pro rozpor s pokynem samosoudce (jehož součástí je koncept trestního příkazu) a zároveň v kontextu celého obsahu spisu. V posuzovaném případě je to právě zjevná záměna skutku vzniklá písařskou chybou protokolující úřednice.
V projednávané věci se samosoudkyně seznámila se správným zněním skutkové věty z originálu návrhu na potrestání, který porovnala se spisem a dospěla k závěru, že skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, a tudíž je možné ve věci rozhodnout trestním příkazem. Proto připravila koncept trestního příkazu, kde sice konkrétně skutek nevypsala, ale protože se ztotožnila se zněním skutkové věty uvedené v originálu návrhu na potrestání, učinila v konceptu (referátu) pouze odkaz na originál návrhu na potrestání. Samosoudkyně tedy projevila vůli obviněného M. K. potrestat pro správný skutek, pro který také (a jen pro tento skutek) bylo po celou dobu trestní řízení vedeno. K záměně skutku došlo až v rámci přípravy originálu trestního příkazu protokolující úřednicí. V daném případě na základě celého obsahu spisu nevzniká sebemenší pochybnost, o jakém skutku měla a chtěla samosoudkyně rozhodnout a také reálně rozhodla (přičemž o jiném ani rozhodnout nemohla), takže chybné znění vyhotovení trestního příkazu (vyhotovení přitom nelze zaměňovat s vyhlášením, k němuž u trestního příkazu nedochází, respektive jeho účinky nastávají až doručením trestního příkazu obviněnému) je zjevnou nesprávností trestního příkazu, neboť jde o písařskou chybu, kterou učinila protokolující úřednice. Od 1. 10. 2020 lze takovou písařskou chybu (a z ní vyplývající zjevnou nesprávnost výroku trestního příkazu) opravit postupem podle § 314f odst. 3 tr. ř. Tímto způsobem bude třeba postupovat v projednávaném případě.
Nejvyšší soud připouští, že oprava celé skutkové věty v trestním příkazu je poměrně podstatný zásah do obsahu výroku o vině, neboť obviněný je uznáván vinným zcela jiným skutkem, než byl uveden v předcházejícím – chybném – trestním příkazu (a se kterým se již mohl seznámit). Trestní řád však v citovaných ustanoveních připouští opravu rozhodnutí i v případech podstatné změny obsahu výroku. Jak už bylo zmíněno, rozlišuje z tohoto hlediska jen dvě kategorie – změny nepodstatné a podstatné, tj. nezná nějakou další kategorii zvláště podstatných změn. Oprava trestního příkazu byla zákonodárcem připuštěna bezesporu proto, aby se v případech bagatelních trestných činů odstranily zbytečné komplikace průběhu trestního řízení v případě zjevných písařských chyb a jiných zjevných nesprávností, ovšem při plném zachování všech procesních práv obviněných. Zákonodárce v § 314f odst. 3 tr. ř. užití opravy písařské chyby nijak neomezil, naopak je obecně proklamovaná snaha o rychlejší a efektivnější opravu písařských chyb než cestou mimořádného opravného prostředku – stížnosti pro porušení zákona. Tento časově náročný postup by se měl volit jen ve skutečně nezbytných, výjimečných případech, nikoli v případech jako je nyní projednávaný, kdy nikdo nemůže rozumně pochybovat o tom, že došlo pouze k technické chybě při vyhotovení trestního příkazu spočívající v záměně skutku za jiný. Jiný výklad nového ustanovení trestního řádu týkajícího se opravy trestního příkazu by v případech pochybení popsaného typu podle názoru Nejvyššího soudu představoval zbytečný a samoúčelný formalismus a odporoval by smyslu trestního příkazu jakožto institutu, jímž se má urychlit a zjednodušit průběh trestního stíhání typově méně závažných trestných činů.
Podstatné je, že obviněný není nijak krácen na svých právech a může se proti opravenému rozhodnutí bránit ve stejném rozsahu jako proti původnímu trestnímu příkazu znehodnocenému písařskou chybou. Podle § 314f odst. 3 tr. ř. věta druhá se ustanovení § 131 a § 133 tr. ř. užijí přiměřeně. Obviněnému tedy zůstane zachováno nejen právo podat stížnost proti usnesení o opravě písařské chyby podle § 131 odst. 3 tr. ř., ale také bude z ustanovení § 133 tr. ř. vyplývat jeho právo podat proti takto opravenému trestnímu příkazu odpor. Je totiž nutné připustit, že v projednávané věci se potřebná oprava trestního příkazu podstatně dotkne obsahu výroku o vině, a proto podle § 133 tr. ř. bude plynout státnímu zástupci a obviněnému (osobě opraveným výrokem přímo dotčené) nová osmidenní lhůta k podání odporu od doručení opisu usnesení o opravě, a bude-li proti usnesení o opravě podána stížnost, od doručení rozhodnutí o stížnosti. O tom je třeba obviněného poučit. Je tedy možné uzavřít, že veškerá procesní práva obviněného budou zachována.
