Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1049/2020, ze dne 17. 12. 2020:
Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že o zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku jde zpravidla za situace, kdy pachatel řídí vozidlo vysoce riskantním a hazardním způsobem, který se vyznačuje hrubým nerespektováním dopravních předpisů (včetně výrazného překročení dovolené rychlosti) a který již nabyl prvků živelnosti, přičemž pachatel protiprávním činem ohrozí další účastníky silničního provozu na jejich životě nebo zdraví (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 468/2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 598/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1087/2016).
Lze konstatovat, že obecné nebezpečí představuje takový stav, při němž nastává větší či menší pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu znamená nebezpečí smrti nebo jiné těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Obecné nebezpečí vzniká, když nebezpečí v zákoně uvedené povahy a intenzity hrozí bezprostředně, což znamená výrazné přiblížení se k poruše. Nestačí proto, když jednáním pachatele byla vytvořena jen taková situace, v níž obecně nebezpečný následek může sice vzniknout, avšak jen za splnění dalších podmínek, které jsou ještě v moci pachatele nebo jiných osob. Pro stav obecného nebezpečí – i když k porušení nemusí vůbec dojít – je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykající se vlivu pachatele i ohrožených osob (srov. č. I/1966, č. 12/1988 Sb. rozh. tr.). Zda takové bezprostřední nebezpečí vzniklo, je nutno posuzovat vždy v souvislosti se všemi okolnostmi konkrétního případu, se způsobem provedení činu, s časem i místem spáchání činu a s jeho povahou, zejména účinností prostředků, které pachatel použil (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2770 s.). Za vydání lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu znaků trestného činu obecného ohrožení se rozumí takové ohrožení nejméně sedmi osob. Otázka, zda byl v konkrétním případě ohrožen větší počet osob na životě nebo zdraví, bude záviset na různých okolnostech, zejména povaze místa, kde k ohrožení došlo, a způsobu, jakým k němu došlo (srov. č. 39/1982 Sb. rozh. tr.).
Zcela irelevantní je pak námitka obviněného, že dokazováním nebylo určeno, které konkrétní osoby byly jeho jednáním ohroženy. Jak již bylo uvedeno výše, není nutné, aby ohrožené osoby byly individuálně určené. Ze skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu jednoznačně vyplývá, že nebezpečnou jízdou obviněného byl ohrožen jednak větší počet lidí cestujících v tramvaji, jednak byli ohroženi ostatní účastníci silničního provozu. V odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně jsou rozvedeny konkrétní dopravní situace, které obviněný svou hazardní jízdou způsobil, a je zde také upřesněn počet obviněným ohrožených vozidel.
Lze tedy uzavřít, že obviněný svým způsobem jízdy vydal bezprostředně větší počet lidí v nebezpečí smrti nebo jiné těžké újmy na zdraví. Navíc nepochybně obviněný ohrozil i své spolujezdce, když ve vozidle s ním jely další čtyři osoby. Sluší se poznamenat, že zákonný znak trestného činu obecného ohrožení podle § 272 tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel „vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví“, lze naplnit nejen tím, že větší počet osob (nejméně sedm – viz č. 39/1982 Sb. rozh. tr.) je konkrétně a bezprostředně ohrožen ve stejném okamžiku, nýbrž i tehdy, jsou-li takto ohroženy v krátkém časovém intervalu postupně, jediným souvislým nedělitelným jednáním pachatele. Taková situace může spočívat právě v tom, že pachatel jako řidič osobního motorového vozidla během pronásledování policejními vozidly jede v centru města extrémně nepřiměřenou vysokou rychlostí, touto rychlostí projede na červenou světelnou křižovatku, nerespektuje chodce na přechodech, předjíždí vozidla z různých stran, a to i v odstavném pruhu, přičemž v souhrnu těchto okolností vytvoří stav živelnosti a záměrně jej udržuje (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1094/2013).
Pochybnosti nevznikají ani o existenci subjektivní stránky posuzovaného trestného činu. Konstantní judikatura vykládá pojem obecného nebezpečí též jako jízdu ve vysokých rychlostech, ať již přímo ve městě nebo i mimo ně, i za běžného provozu, což navozuje situaci, která se svou povahou, rozsahem a intenzitou rovná nebezpečí požáru, povodně, výbuchu, apod., tedy že při ní hrozí bezprostředně lidem nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví. Toho si obviněný vzhledem ke všem okolnostem jeho jízdy musel být vědom, přesto však na to nebral žádný ohled a jediným jeho cílem bylo ujet zasahující policejní hlídce. Není přitom pochyb o tom, že pokud se pachatel rozhodne ujet pronásledující policejní hlídce, aby se tak vyhnul silniční kontrole, rozhodne se zcela vědomě a úmyslně porušovat pravidla silničního provozu, jejichž účelem je zabránit právě tomu, aby v silničním provozu docházelo k nebezpečným situacím ohrožujícím zdraví nebo životy jiných účastníků silničního provozu i dalších lidí, nebo majetek osob (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 598/2016). Svým jednáním tak naplnil rovněž subjektivní stránku přisouzeného trestného činu, a to nejméně ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což vyplývá i z rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat.
