Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 975/2020, ze dne 17. 12. 2020:
Zásadní námitka obviněné J. H. zpochybňovala její příčetnost, tedy způsobilost být pachatelkou trestného činu, pokud závisela na jejích duševních schopnostech. Podle obviněné nebyla v rozhodné době schopna chápat význam svého činu pro společnost a ovládat své jednání. Obecně platí, že pachatelem každého trestného činu, jde-li o fyzickou osobu, je trestně odpovědná fyzická osoba, která bezprostředně spáchala trestný čin. Musí tedy jít o příčetnou fyzickou osobu, která dovršila patnáctý rok věku [u mladistvého je nutná rozumová a mravní vyspělost, u některých trestných činů se u pachatele vyžadují zvláštní vlastnosti či znaky (např. tzv. konkrétní subjekt a tzv. speciální subjekt ve smyslu § 114 tr. zákoníku)]. Není pochyb o tom, že obviněná J. H. splnila podmínku věku, avšak ve svém dovolání zpochybnila další ze znaků trestného činu, a to svou příčetnost. Ta je v § 26 tr. zákoníku vymezena negativně tak, že kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Podle právní nauky a na ni navazující soudní praxe se nepříčetností rozumí stav, ve kterém někdo pro duševní poruchu, jež je u něho přítomna v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat protiprávnost svého činu, anebo nemůže své jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností. Samotná duševní porucha nebo nedostatečná rozumová a mravní vyspělost, aniž by vyvolala nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo určovací, nemůže být důvodem nepříčetnosti, kterou se rozumí subjektivní způsobilost být z hlediska duševních schopností pachatelem trestného činu, není ani identická s pojmem rozumové zralosti, duševního zdraví a normality. Při posuzování otázky nepříčetnosti je také bezvýznamné, zda u pachatele došlo k omezení svéprávnosti podle občanskoprávních předpisů (srov. § 55 a násl. zákona č. 89/2012. Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „zákon č. 89/2012 Sb.). Příčetnost tak předpokládá jednak způsobilost rozpoznávací (rozumové kritérium), tj. schopnost pachatele vnímat protiprávnost svého jednání, a dále způsobilost určovací (volní kritérium), tj. schopnost určit volní zaměření svého jednání a klást odpor těm pohnutkám vedoucím ho ke společensky nebezpečným (protiprávním) činům, tedy schopnost ovládat v tomto smyslu své jednání (ovládací schopnosti). Nepříčetným je ten, u něhož uvedené schopnosti (obě nebo alespoň jedna z nich) jsou v důsledku duševní poruchy nebo nedostatečného rozumového a mravního vývoje vymizelé. V případě podstatného snížení některé z těchto schopností, půjde u pachatele o zmenšenou příčetnost (§ 27 tr. zákoníku). Nedostatek schopnosti rozpoznávací spočívá v tom, že osoba, která naplnila znaky činu jinak trestného, není schopna rozpoznat, že její jednání je protiprávní. Nedostatek schopnosti určovací je spatřován v tom, že osoba, jejíž nepříčetnost je posuzována, není způsobilá ovládat své jednání. Nepříčetná osoba je tedy v takovém duševním stavu, že si sice uvědomuje protiprávnost svého činu, ale není způsobilá v konkrétním případě své jednání v rámci své duševní vyspělosti regulovat, aby se ho přes vědomí protiprávnosti nedopustila, tedy není schopna své jednání ovládnout (srov. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, str. 196 až 210, dále Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 370 až 376). Otázka (ne)příčetnosti je otázka právní, její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie podle § 105 odst. 1 a § 116 tr. řádu. Znalecký důkaz z odvětví psychiatrie a psychologie je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními; soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému činu (srov. č. 17/1979 Sb. rozh. tr.).
