Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1382/2020, ze dne 6. 1. 2021:
Na tomto místě je též vhodné připomenout, že po poměrně dlouhou dobu neexistovala žádná obecně přijímaná definice zákonného znaku „stav vylučující způsobilost“ ve smyslu ustanovení § 274 odst. 1 tr. zákoníku a to u tzv. nealkoholových návykových látek. Stav vylučující způsobilost bylo proto podle dříve platné judikatury nutno vždy zjišťovat a dokazovat v každém konkrétním případě a při posuzování této otázky bylo třeba důsledně přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem té které návykové látky vykonával, neboť není pochyb o tom, že různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho také ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti. Proto bylo nezbytné v každém případě zkoumat, jakou měrou byla požitou návykovou látkou ovlivněna schopnost pachatele vykonávat tu kterou provozovanou činnost.
Obecně platí, že naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje stav, kdy pachatel upadá do bezvědomí nebo například vůbec není schopen komunikovat. Postačí takové ovlivnění jeho fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při nichž by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Pokud jde o požití alkoholu, podle poznatků lékařské vědy i judikatury není žádný ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, jestliže hladina alkoholu v jeho krvi dosáhne nejméně 1,00 g/kg. V případech tzv. nealkoholové toxikomanie, tedy u jiných návykových látek než alkoholu, bylo třeba zjišťovat konkrétní stav ovlivnění takovou látkou a porovnat ho s ustáleným posuzováním stavu vylučujícího způsobilost, který byl přivozen alkoholem, a to zpravidla za pomoci znalce (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník II – komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck 2012, s. 2791).
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti standardně vycházel z judikatorního názoru, podle nějž pouhé zjištění, že řidič motorového vozidla byl v době řízení pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, samo o sobě nepostačovalo pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu ohrožení pod vlivem návykové látky. V takových případech bylo zásadně třeba, aby byl stanoven druh a množství takové návykové látky a míra ovlivnění pachatele jejím požitím v době řízení motorového vozidla. Přitom se zpravidla nelze obejít bez odborného vyjádření či posudku znalce toxikologa, jehož závěry se opírají o výsledky laboratorního zkoumání odebraného vzorku krve nebo moči vyšetřované osoby. Dříve pak na základě poznatků o druhu a množství (eventuelně koncentraci) návykové látky, kterou měl pachatel v těle, a o zjištěných reakcích a jeho jednání například během prováděné silniční kontroly, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, určil, zda a jak byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době řízení motorového vozidla (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 8 Tdo 449/2010, publ. pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr).
Takový procesní postup se však ukázal jako těžkopádný, komplikovaný a pro potřeby trestního řízení málo efektivní. Ve spolupráci s celou řadou odborných připomínkových míst a to z oboru zdravotnictví, právní vědy i praxe ale i ostatních oblastí pak bylo ve svém konečném výsledku přijato trestním kolegiem Nejvyššího soudu dne 21. 10. 2020 pod sp. zn. Tpjn 300/2020 stanovisko (bude publ. v sešitu 9 Sb. rozh. tr. pod č. 2/2020), které umožňuje prohlásit, zda se řidič nachází ve stavu vylučujícím způsobilost ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku, pokud řídí motorové vozidlo po užití jiné návykové látky než alkoholu, jejíž koncentrace v krevním séru dosáhne u zde jednotlivě uvedených návykových látek stanovené minimální hodnoty. Závěr o vině takového řidiče přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky lze proto učinit již na podkladě zjištění o výši koncentrace příslušné návykové látky obsaženého ve znaleckém posudku nebo odborném vyjádření z oboru zdravotnictví odvětví toxikologie, aniž by v takovém případě bylo v zásadě nutné ke zjištění stupně ovlivnění řidiče návykovou látkou opatřit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Pokud jde o návykovou látku metamfetamin (stejně tak amfetamin), byla za takovou minimální hranici stanovena hodnota 150 ng/ml.
Jestliže tedy v předchozím řízení bylo znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie prokázáno, že obviněný měl v odebraném vzorku krve zjištěn metamfetamin v množství 173 ng/ml a současně i amfetamin v množství 79 ng/ml, tak je naprosto evidentní, že motorové vozidlo řídil ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti. Jakékoli další polemiky o této otázce jsou zcela bezpředmětné, jako např. zda se hladina návykové látky v krvi obviněného zvyšovala či snižovala apod. Kromě toho je totiž zřejmé, že v době řízení motorového vozidla musela krev obviněného obsahovat ještě vyšší koncentraci uvedených návykových látek, než tomu bylo v době odběru jeho krevního vzorku, jelikož sám obviněný prohlásil, že pervitin užil předchozího dne a toto jeho tvrzení nebylo ničím vyvráceno.
