Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 797/2019, ze dne 9. 12. 2020:
Při posuzování trestnosti činu je třeba skutek podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících norem trestněprávní povahy. Zásadně platí, že skutek se posoudí podle úpravy účinné v době jeho spáchání, podle pozdější se posoudí pouze tedy, je-li pro pachatele v otázce trestnosti příznivější. Souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních norem (právních předpisů) ovlivňuje nejen rozhodnutí, zda vůbec je posuzovaný konkrétní čin určitého pachatele trestným činem, ale i o jaký trestný čin a jaké povahy a závažnosti se jedná, zda pro tento trestný čin bude konkrétní pachatel uznán vinným a jaký trest z hlediska druhu a výměry mu bude uložen (popř. zda bude upuštěno od potrestání). Právní úpravy z jednotlivých časových období je přitom třeba užít jako celku. Soud je v době rozhodování limitován jen tím, že může uložit jen takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době rozhodování (viz § 16 odst. 2 tr. zákona, resp. § 3 odst. 1 tr. zákoníku). Ochranná opatření se ukládají vždy podle zákona účinného v době rozhodování (§ 16 odst. 3 tr. zákona, § 3 odst. 2 tr. zákoníku). Jinak při aplikaci ustanovení § 16 odst. 1 tr. zákona, resp. § 2 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba vždy posoudit, zda použití nového zákona vcelku, tzn. jak z hlediska ustanovení jeho zvláštní části, tak i se zřetelem k ustanovením jeho obecné části, je pro pachatele příznivější (srov. k tomu rozhodnutí č. 19/1962, č. 35/1962 Sb. rozh. tr.). Při posouzení otázky, jaký zákon použít, nemůže tedy jít jen o srovnání trestních sankcí starého a nového zákona; přitom je rozhodný výsledek srovnání trestů, které by byly při použití zákonů jako celků pachateli za konkrétních posuzovaných okolností uloženy (rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).
Skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného nejpříznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva pozdějšího (č. 32/1951 Sb. rozh. tr.). Platí tedy zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku. Nelze tedy rozhodovat např. o vině podle zákona jednoho a o trestu či o některých trestech podle zákona dalšího (se shora uvedenou výjimkou ohledně možnosti zvolit ten druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době rozhodování) – srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.
