Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 797/2019, ze dne 9. 12. 2020:
Již shora bylo uvedeno, že soudy nižších stupňů posoudily jednání obviněných spočívající v předání bance poskytující úvěr (České spořitelně) padělků neúplných a tedy neplatných akcií obchodní společnosti A., jejichž originály byly v té době uloženy v italské bance (Banca Popolare di Brescia), jako pouhý pokus uvedeného trestného činu padělání a pozměnění peněz, byť fakticky došlo k jejich udání, a to s ohledem na to, že byly limitovány procesním principem zákazu změny k horšímu (reformationis in peius) ve smyslu § 265s odst. 2 tr. řádu. Ovšem je možno souhlasit se státním zástupcem, že podobně jako udání padělaných již neplatných peněz (např. vyřazených vzorů z určitého období – kupříkladu nyní bankovek vzoru 1993 o nominální hodnotě 100, 200, 500, 1000 a 5000 Kč), popř. padělků padělaných peněz, jde-li o padělky způsobilé plnit funkci peněz, a to alespoň za určitých podmínek (např. snížené viditelnosti apod.), musí platit stejný přístup i k padělkům cenných papírů, které vykazují nějaký formální nedostatek, jako byla v této věci absence druhého podpisu člena představenstva. Tedy i udání padělků cenných papírů (akcií) vyhotovených podle originálů vykazujících jisté formální nedostatky, jsou-li udávány jako pravé, je způsobilé naplnit znaky trestného činu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, resp. padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zákona. Obvinění si přitom byli vědomi toho, že předávali zástupci České spořitelny do zástavy padělky cenných papírů uložených v italské bance.
Již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 487/2012, byl vysloven názor, že za „udání“ ve smyslu § 233 odst. 2 tr. zákoníku se považuje i odevzdání padělaných cenných papírů bance, jestliže podstatou transakce s cennými papíry v konkrétní věci bylo to, aby v právních vztazích k bankám plnily funkci pravých cenných papírů. Okolnost, že banky pouze pasivně držely takto získané cenné papíry a že s nimi nijak dále nenakládaly, nemá v této souvislosti žádný význam. Nejvyšší soud nemá důvod se od toho dříve vysloveného právního názoru v této věci odchylovat. Pokud jde o trestný čin padělání a pozměnění peněz (resp. v tomto ohledu stejný dřívější trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zákona), je vlastně nepodstatné, zda napodobeniny cenných papírů sloužily k zajištění reálně existujícího závazku či nikoliv (to je ale významné pro naplnění znaků úvěrového podvodu), podstatné je pouze to, zda byl padělaný cenný papír byl udán jako pravý, tedy zda v rámci prováděné transakce byl za pravý vydáván. V tomto ohledu jednání obviněných zákonné znaky uvedeného zločinu naplňuje.
