Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 20/2021, ze dne 9. 2. 2021:
Též je třeba odmítnout poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1247/20, který označuje kamerové záznamy za specifickou formu ohledání, jenž má soud po přehrání zachytit do protokolu o jednání a uvést vše významné, co při jeho přehrání vnímá svými smysly, aby účastníci řízení na jeho závěry umožnil adekvátně procesně reagovat, a tím učinil své vnímání přezkoumatelným pro vyšší soudní instance. V tomto řízení Ústavní soud posuzoval civilní spor o určení platnosti výpovědi danou zaměstnavatelem svému zaměstnanci a o určení, jestli pracovní poměr nadále trvá. Vyslovené závěry Ústavního soudu tak nelze bez dalšího automaticky použít v trestní věci, jelikož v trestním řízení platí zcela jiné procesní zásady, jakož i odlišný způsob dokazování. Ohledání upravené v trestním řádu v ustanovení § 113 a následujících zahrnuje ohledání, k němuž se zpravidla přibere znalec, dále zákonnou úpravu prohlídky těla a jiných podobných úkonů, prohlídky a pitvy mrtvoly a její exhumace a vyšetření duševního stavu fyzické osoby, jež představují typově zcela odlišný způsob dokazování, než jakým je ohledání v civilním procesu. Z uvedeného je patrné, že žádná z těchto zákonných možností ohledání v režimu trestního řádu se netýká způsobu provedení kamerového záznamu jako věcného důkazu prokazujícího dokazovanou skutečnost.
