Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 133/2021, ze dne 25. 2. 2021:
Zločin vraždy, byl-li spáchán opomenutím, je v nauce označován jako tzv. nepravý omisivní delikt. Problém nepravých omisivních deliktů záleží v tom, které opomenutí lze postavit na roveň konání, poněvadž nikoli každé opomenutí má přibližně stejnou závažnost jako konání. V této souvislosti nelze pominout ustanovení § 112 tr. zákoníku, které výslovně stanoví, za jakých podmínek pachatel trestněprávní odpovídá za tzv. nepravý omisivní delikt. Zvláštní povinnost konat, jejíž opomenutí zakládá odpovědnost za následek (účinek), musí podle § 112 tr. zákoníku vyplývat též z předchozího ohrožujícího jednání, kdy jde o povinnost garanta nebo ingerenta odstranit nebezpečí, které sám vyvolal svým předchozím ohrožujícím jednáním, a to buď nikoli trestným, nebo sice trestným, ale nikoli za další zamýšlený následek, resp. účinek. Teorie zde rozlišuje garanci (ručení za integritu chráněného statku, při které pachatel přebírá svým předchozím jednáním záruku za integritu zájmu na ochraně příslušného právního statku (např. pachatel nabídne slepci pomoc, ale později v úmyslu mu způsobit újmu na zdraví ho zanechá na nebezpečném místě), a pro tento případ relevantní ingerenci. Tou se rozumí zásah či ovlivnění integrity chráněného statku, při níž pachatel svým předchozím úmyslným nebezpečným jednáním (tzv. první fáze ingerence), ale ještě nikoli trestným, popř. trestným podle jiného ustanovení, založil svou povinnost konat v zájmu ochrany příslušného právního statku (k tomu srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, str. 156 až 162; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, str. 182–186; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání., str. 159, 1261–1263; KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 252–259). Pokud se týká první fáze ingerence, ta z hlediska právního posouzení činu pachatele má význam jen v tom směru, že v ní uskutečněné ohrožující jednání pachatele zakládá jeho následnou speciální právní povinnost konat. Neučiní-li tak vlastní vinou, ačkoliv měl možnost konat, posuzuje se jeho opominutí jako jednání. I tato povinnost, kterou pachatel porušuje, je povinností právní. Právní řád tu recipuje povinnost mravní a přetváří ji v povinnost právní (srov. SOLNAŘ V., FENYK J., CÍSAŘOVÁ D., Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Nakladatelství Orac 2003, str. 189, přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/1977-II. Sb. rozh. tr.). Přitom charakter zavinění tohoto ohrožujícího jednání není rozhodný pro výslednou právní kvalifikaci skutku, jakožto deliktu omisivního nepravého, neboť o ní rozhoduje zavinění pachatele, které se pojí s následným jeho jednáním, které má podobu právě omisivní (tj. s volním zdržením se pohybu).
Odvolací soud správně rozdělil jednání obviněné na dvě fáze ingerence. První fázi komisivní spočívající v podání dvou tablet kodeinu nezletilému poškozenému a následně druhou – omisivní, jejímž obsahem bylo neposkytnutí jakékoliv pomoci, a to i přes zjevné zdravotní komplikace, které poškozený v průběhu cca 13 hodin před svou smrtí vykazoval. V daném ohledu je vhodné v podrobnostech odkázat body 25. až 35. (str. 8–10) napadeného rozsudku, kde je uvedená problematika vyčerpávajícím způsobem popsána. Pokud jde o posouzení formy zavinění, lze se ztotožnit se soudy obou stupňů v tom směru, že samotné podání léků novorozenci (byť v takto vysokém množství) ještě nemuselo být pokryto ve vztahu k jeho usmrcení úmyslným zaviněním, zejména když se jednalo o impulzívní akt vystresované a unavené dovolatelky. Odvolací soud spojil s úmyslným zaviněním až následnou její nečinnost, trvající dlouhé hodiny, během nichž měla dostatek času i prostoru promyslet možné důsledky svého prvotního konání a hlavně podniknout nějaké kroky k eventuální záchraně svého syna. Bylo zjištěno (viz výpověď obviněné, svědka P. Č.), že poškozený žil ještě v časných ranních hodinách dne 12. 11. 2019 (kolem 2:30 hodin). Jak zmínil státní zástupce, pokud by obviněná včas konala, o podání léku Codein informovala lékařku O. K., která ji navštívila za účelem prohlídky novorozence, existoval značný časový prostor pro poskytnutí specializované lékařské péče poškozenému, případně i pro jeho transport na specializované pracoviště, byť vzdálené od místa činu.
Je možno přisvědčit názoru odvolacího soudu, že srozumění obviněné s fatálním následkem se začalo odvíjet od okamžiku, kdy zadala do internetového vyhledávače heslo „smrtelná dávka kodeinu“. V citované frázi je obsažena nevyvratitelná povědomost toho, kdo takové heslo zadává (v tomto případě dovolatelky), že následkem užití kodeinu v nadměrném množství může být i smrt člověka. Nejpozději od momentu vyhledávání tohoto hesla si musela představovat následek spočívající v potenciálním úmrtí poškozeného jako možný, byť si jej možná nechtěla připustit a nepochybně nemínila způsobit. Na tomto místě Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že první zprávou, která se objeví na vyhledávači Google a o které hovořila i samotná obviněná je tato: „Smrtelná dávka pro člověka, který nemá vypěstovánu toleranci, je asi 100 mg. Účinek nastává po 20ti minutách a trvá dvě až tři hodiny.“ V této souvislosti je potřeba vyzdvihnout, že v citované informaci není nijak blíže definováno, o jakého člověka, např. z hlediska věku či hmotnosti, jde. V takovém případě je obvykle kalkulováno s tím, že se jedná o dospělého jedince a nikoliv dítě. Takto to chápala i dovolatelka, která dne 9. 12. 2019 ve své výpovědi v přípravném řízení uvedla: „Dočetla jsem se jenom, jaká je smrtelná dávka u dospělého člověka. O dítěti tam nic nebylo. Ta dávka u dospělého je 100 mg.“ (srov. č. l. 29 spisu). Pokud tedy obviněná podala svému devítidennímu synovi, vážícímu několik málo kilogramů, 60 % dávky kodeinu, o níž se (ať již předtím nebo později) dočetla, že může být smrtelná pro dospělého člověka, jehož hmotnost se obvykle pohybuje v rozmezí 60 až 100 kg, nemohla jí být eventualita fatálního následku neznáma, a to i za situace, že by do určité míry nedomýšlela důsledky svého prvotně impulzivního jednání.
Za rozhodující z hlediska posouzení formy zavinění považuje Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem až omisivní jednání obviněné navazující na její předchozí ohrožující nebezpečné jednání, a to zejména s ohledem na zjištěnou časovou osu příběhu. Hned z několika procesně použitelných výpovědí dovolatelky vyplývá, že zdravotní problémy u svého syna zaregistrovala již po 13. hodině (tj. přibližně 13 hodin před jeho smrtí), kdy domácnost navštívila dětská lékařka O. K. Přesto jí obviněná nesdělila, že novorozenci podala dvě tablety kodeinu. Následně, kolem 14:30 hodin dorazil domů otec dítěte, svědek P. Č. s tím, že i on zpozoroval jeho zhoršený zdravotní stav, avšak ani jemu se (ani v danou dobu ani později) nesvěřila s aplikací zmíněného léčiva. Nic neřekla také své matce, která se v domácnosti celý den pohybovala. Hovořil-li soud prvního stupně v tomto směru o určité její sociální staženosti, čímž více méně „omlouval“ skutečnost, že nikoho o podání kodeinu poškozenému neinformovala (resp. z toho nedovodil závěr o jejím úmyslném zavinění), podotýká Nejvyšší soud, že ani na ostych či staženost se nelze relevantně odvolávat, pokud jde o záchranu života či zdraví člověka, nadto zkoumáním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, Mgr. Michala Perničky bylo zjištěno, že dovolatelka netrpí těmito zábranami ve svém domácím prostředí (č. l. 685, 696). Nic jí tedy nebránilo tuto zcela klíčovou skutečnost někomu sdělit.
Nejpodstatnější pro posouzení celé věci je skutečnost, že obviněná pro odvrácení následků svého prvotního ohrožujícího konání a tím i záchranu svého syna vůbec nic neudělala, přestože k tomu měla více než dostatek prostoru. Je-li teoretickou definicí srozumění ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného, pak tato je na posuzovanou trestní věc velmi přiléhavá. Dovolatelka opravdu nejenže nemohla počítat s žádnou okolností, která by mohla smrti poškozeného zabránit, ale v podstatě tyto okolnosti svou nečinností sama vyloučila, když po dobu několika hodin zůstala zcela pasivní a na hrozící nebezpečí neupozornila ani nikoho jiného, kdo by mohl nějakým způsobem konat (přivolat pomoc). Přitom žádnou jinou eventualitu odvrácení škodlivého následku, na kterou by se dalo jakkoliv (přiměřeně či nepřiměřeně) spoléhat, si v konkrétním případě nelze realisticky představit. Na straně dovolatelky tak lze shledat shora popisovaný aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, tj. srozumění se smrtí nezletilého poškozeného. Je tudíž možno uzavřít, že právní závěry odvolacího soudu ohledně formy naplnění subjektivní stránky předmětného skutku jsou zcela správné, čímž je správná i jeho právní kvalifikace jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Odvolací soud se ve svých právních závěrech neodchýlil od rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 1 To 39/2012, uveřejněného pod č. 74/2013-II Sb. rozh. tr., které bylo v této části publikováno s právní větou: „Je-li příčinou smrti poškozeného omisivní charakter jednání pachatele, který nereagoval na nebezpečí vzniklé z jeho předchozího ohrožujícího jednání (např. dlouhodobé umístění vážně nemocného poškozeného do prostor, z nichž se sám nedokáže vzdálit či přivolat si pomoc), závěr o formě zavinění smrtelného následku je třeba dovodit ze skutkových okolností, které se vztahují zejména k tzv. druhé fázi ingerence, tj. k té části jednání pachatele, která se vyznačuje opomenutím konání, k němuž byl pachatel povinen (omisi). Význam komisivní části jednání se omezuje na to, že zakládá zvláštní povinnost pachatele konat. Pokud neexistovaly skutkové okolnosti, pro které by pachatel, byť bez přiměřených důvodů, mohl spoléhat na to, že smrt poškozeného v důsledku jeho nečinnosti nenastane, nelze učinit závěr, že smrt poškozeného zavinil z vědomé nedbalosti, neboť se vznikem následku byl v takovém případě srozuměn, a je proto odpovědný za trestný čin vraždy.“
