Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 62/2021, ze dne 9. 2. 2021:
Pokud jde o změnu právní úpravy trestního zákoníku od 1. 10. 2020 tak tato námitka stojí zcela mimo zvolený dovolací důvod. Přesto je možno uvést následující. Podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se „trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější“. Je však nezbytné si uvědomit, že užití pozdější, příznivější, právní úpravy není neomezené. Pozdější, pro pachatele příznivější zákon se uplatní, pokud samozřejmě nebylo o vině a trestu ještě pravomocně rozhodnuto. Bylo-li již pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, citované ustanovení o časové působnosti trestního zákona nelze použít (srov. R 17/2007). Došlo-li ke zmírnění právní úpravy po právní moci rozhodnutí o činu spáchaném před touto změnou, nemá tato změna vliv na pravomocné rozhodnutí o vině a trestu či ochranných opatřeních vyjma případu, kdy zákonodárce považoval za vhodné na tuto změnu výslovně reagovat, např. ustanovením o zmírnění trestu v přechodných a závěrečných ustanoveních. Samotná změna právní úpravy není důvodem pro podání mimořádného opravného prostředku. Byl-li však takový mimořádný opravný prostředek z jiného důvodu úspěšně podán, bude nutno v novém rozhodnutí použít pozdějšího, pro pachatele příznivějšího zákona (srov. však článek II zák. č. 175/1990 Sb., který umožňoval změnit dřívější pravomocná rozhodnutí ve smyslu nového práva; srov. též R 4/1991, R 20/1991, R 25/1991 až R 28/1991). Jinak řečeno, novější právní úprava by se na jednání obviněného mohla použít, pouze pokud by soud rozhodoval o vině a trestu až po účinnosti zmíněné novely, tedy po datu 1. 10. 2020. Jelikož v posuzované věci existuje pravomocné rozhodnutí o vině a trestu, nemůže mít změna právní úpravy žádné důsledky pro obviněného.
