Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1246/2020, ze dne 17. 2. 2021:
Za hanobení se považuje subjektivní, hrubě urážlivý projev směřující k hrubému znevážení některého národa, jeho jazyka, některé etnické skupiny nebo rasy, anebo skupiny obyvatel republiky pro jejich politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání. „Hanobením“ je tedy každé úmyslné snižování vážnosti, které se může projevovat v jakékoli formě, výslovně nebo zahaleně, tvrzením určitých skutečností nebo bez jejich uvádění; spadá sem i nadávka (srov. rozhodnutí č. 2936/1927 Vážný). Urážlivost projevu může vyplývat buď již z obsahu a způsobu jeho přednesu, nebo provedení, popř. z jiných okolností, za nichž byl učiněn. Nezáleží na tom, jaký měl hanobící projev na veřejnosti ohlas (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 989/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2003, sv. 23 pod č. T 524). Hanobením mohou být jen velice závažné negativní projevy proti některé z chráněných kategorií namířené proti její samostatné existenci či rovnocennosti s ostatními. Může být založeno na předpokladech zcela nepravdivých, mystifikujících či sice v jádru pravdivých, ale neúplných. Povahu hanobícího projevu je třeba hodnotit v celém kontextu, nejen ve vztahu k jeho doslovnému znění. Je tak třeba vycházet ze situace, za níž byl učiněn, z gest, jimiž byl doprovázen, z ustáleného vnímání významů určitých hesel v pachatelově relevantním sociálním okolí (srov. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2020, s. 2939).
Za hanobení učiněné veřejně se ve smyslu § 117 písm. a) tr. zákoníku se považuje i veřejně přístupná počítačová síť, což je funkční propojení počítačů do sítí s cílem vytvořit informační systém pracující s tzv. dálkovým přístupem, jakým je především Internet a jiné podobné informační systémy. Internet je informační a komunikační systém, který se skládá z různých subjektů a objektů právních vztahů. S ohledem na rozvoj počítačových informačních a komunikačních technologií má Internet kromě jiného i povahu prostředku, jehož prostřednictvím lze veřejně šířit informace. S ohledem na celosvětovou propojenost a rozšířenost počítačových médií je virtuální svět Internetu považován za veřejný prostředek, neboť lze již považovat za notorietu, že je používán právě pro zveřejňování a šíření informací (srov. Smejkal, V. a kol. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001). Internet je počítačovou sítí, která funguje jako přenosové médium umožňující využívání určitých služeb, z nichž nejvýznamnější je přenos informací, tj. znalostí, které je možné jakoukoli formou sdělovat a jde o poznatek týkající se jakýchkoliv objektů, fakt, událostí, věcí procesů, myšlenek, který mi v daném kontextu specifický význam (srov. Smejkal, V. a kol. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 39, 40). Za informační systém se považuje funkční celek nebo jeho část (např. sociální sítě jako je Facebook) zabezpečující cílevědomou a systematickou informační činnost. Každý informační systém zahrnuje data, která jsou uspořádána tak, aby bylo možné jejich zpracování a zpřístupnění, a dále nástroje umožňující výkon informačních činností [srov. § 2 písm. b) zák. č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů]. Jde o systém pro sběr, zpracování, ukládání a vyhledávání a šíření informací (Knap, V. Právo a informace, Academia, Praha, 1988, s. 43).
Skupinou osob ve smyslu varianty podle § 355 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je zde míněna jakákoli skupina, aniž by byla konkrétně teritoriálně určena nebo vymezena. Nemusí jít o skupinu, která je tvořena např. obyvateli České republiky nebo obyvateli jednoho konkrétního státu, a proto se může jednat nejen o osoby, které na území České republiky trvalý pobyt mají, ale rovněž mohou mít trvalý pobyt kdekoli na světě. Toto ustanovení tedy nevyžaduje, aby šlo o státní občany České republiky. Příslušnost k jakémukoli státnímu celku zde není významná. Na rozdíl od § 355 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je zde pohnutkou ke spáchání činu nenávist nebo zášť vůči skupině osob proto, že ať skutečně nebo jen domněle patří k určité rase, etnické skupině nebo národnosti, mají určité politické přesvědčení, vyznání nebo jsou bez vyznání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s 3304). Chrání se zde pouze skupiny vymezené jedním ze znaků v tomto ustanovení uvedených, jejichž rozšiřování nelze připustit pro zákaz analogie v neprospěch pachatele. Skupina osob, vůči níž pachatel útočí, nemusí být přítomna na stejném místě, v němž útok probíhá, její členové se nemusí vzájemně ani znát a nemusí se o hanobení ani dovědět (srov. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2020, s. 2942).29. Pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 355 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku platí omezení, že trestný čin byl spáchán veřejně pouze způsobem uvedeným v § 117 písm. a) tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1299).
