Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 562/2020, ze dne 11. 2. 2021:
Úvodem Nejvyšší soud konstatuje, že trest vyhoštění je obecným druhem trestu, který lze uložit za všechny trestné činy vymezené ve zvláštní části trestního zákoníku (viz § 53 odst. 2 tr. zákoníku), a to ve výměře jeden rok až deset let, anebo na dobu neurčitou. Ve vztahu k jednotlivým trestným činům tedy pojmově nelze mluvit o jeho nepřípustnosti, neboť obecně je jeho uložení přípustné za každý trestný čin. To ovšem neznamená, že uplatnění tohoto trestu je zcela neomezené a že je možné jej užít vůči všem pachatelům trestných činů. Naopak, ve smyslu § 80 odst. 1 tr. zákoníku lze trest vyhoštění uložit pouze pachateli, který není občanem České republiky. Navíc tento druh trestu nelze uložit ani za okolností stanovených ustanovením § 80 odst. 3 tr. zákoníku. Přitom platí, že přípustnost trestu vyhoštění, jako jednoho ze specifických druhů trestů, je nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního obviněného. Jeho uložením v rozporu s ustanoveními vymezujícími jeho nepřípustnost lze tedy naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Tak tomu může být v případě jeho uložení českému státnímu občanu, stejně jako porušením ustanovení § 80 odst. 3 tr. zákoníku, upravujícího okolnosti vylučující jeho užití (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze 18. 9. 2018, sp. zn. 11 Tdo 1029/2018). Pokud pak soud rozhodující o uložení trestu vyhoštění neprovede nezbytné dokazování za účelem objasnění, zda v případě konkrétního obviněného nejsou dány negativní podmínky uložení trestu vyhoštění, načež konstatuje absenci takových podmínek a trest vyhoštění uloží, jde o jeden z případů tzv. extrémního nesouladu, kdy daná vada odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1521/2019, bod 25. a násl.).
