Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1231/2020, ze dne 9. 12. 2020:
Přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je to právě státní zástupce, který nese odpovědnost za to, aby byl náležitě vymezen a též správně popsán skutek tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným a aby jeho popis odpovídal všem zákonným znakům trestného činu, který je v něm shledáván. Stejně tak je to on, kdo nese odpovědnost za to, že takto vymezený skutek bude v řízení před soudem prokázán procesně použitelnými důkazy. Obecné soudy se totiž zásadně nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího o odsouzení obviněného, k takovému pojetí role soudu nelze dospět ani výkladem ustanovení § 2 odst. 5 alinea ultima tr. řádu. Posledně uvedené zákonné ustanovení je totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z obžalovací zásady vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující. Naopak je třeba zdůraznit roli státního zástupce, jenž je v trestním řízení primárně tím, kdo v souladu se zásadou obžalovací nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. K tomu lze odkázat například na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, publikovaný ve svazku 49 pod č. 86/2008 na str. 217 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, případně na rozhodnutí č. 34/2016, č. 22/2018, č. 47/2019 Sb. rozh. tr. a mnohá další. Stejně tak, jak vyplývá z řady rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu, je to především státní zástupce, kdo má povinnost péče o náležitý a přesný popis skutku tak, aby odpovídal všem zákonným parametrům i nárokům kladeným na něj judikaturou (viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněný ve svazku č. 41 pod číslem 88/2006 na str. 127 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, případně rozhodnutí č. 33/2017, č. 47/2019 Sb. rozh. tr. či již několikrát zmíněné rozhodnutí č. 3/2018 Sb. rozh. tr.). V daném případě však postup státního zástupce neodpovídal uvedeným požadavkům plynoucím z jeho výlučného postavení veřejného žalobce. Státní zástupce v prvé řadě nevymezil ve skutkové větě přesně konkrétní chráněné průmyslové vzory a ochranné známky, které měl obviněný svým jednáním zasáhnout, nezabýval se proto ani právní úpravou, která se k nim vztahuje (viz výše), stejně tak nespecifikoval vůbec, v čem by měl být spatřován značný rozsah těchto zásahů, vůbec se ani nezabýval subjektivní stránkou obviněného, která z popisu skutku nevyplývá. Tyto vady zatěžují již usnesení o zahájení trestního stíhání, bude proto na státním zástupci, aby v rámci svých oprávnění vyplývajících z vlastního postavení „pána přípravného řízení“ (dominus litis) takové vady napravil.
