Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1231/2020, ze dne 9. 12. 2020:
Nejvyšší soud dále upozorňuje, jak vyplývá z rozhodnutí č. 47/2011 Sb. rozh. tr., že skutková podstata trestného činu porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 tr. zákoníku není blanketní (někdy též blanketovou) skutkovou podstatou, nýbrž skutkovou podstatou s normativními znaky (jimiž jsou vedle průmyslového vzoru též chráněný vynález, užitný vzor nebo chráněná topografie polovodičového výrobku). Z tzv. druhé právní věty uvedeného rozhodnutí dále vyplývá, že při výkladu tzv. normativních znaků skutkových podstat trestných činů a při posuzování protiprávnosti činu je použitelné i mimotrestní právo cizího státu. Předpokladem takového použití je ovšem to, že objektem českého trestního práva je právní pojem, zájem nebo vztah, který je obsažený v příslušném normativním znaku. Pokud normativní znaky spočívají v takových osobních a soukromých právech, zájmech nebo vztazích, které jsou chráněny i v cizím právu, postupuje se při jejich posuzování podle tohoto práva [pokud se však normativní znaky týkají pojmů nebo zájmů veřejnoprávní povahy (orgán státní správy, orgán veřejné moci, veřejný činitel, úřední osoba atd.) je zpravidla také vyloučeno posoudit je podle cizího práva – o to tu ovšem nešlo]. Dále v uvedeném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že protiprávnost činu se v konkrétním případě dovozuje zejména z mimotrestních právních předpisů, jejichž působnost se zpravidla omezuje na území státu, který je vydal. Proto platí, že pokud došlo ke spáchání činu na území cizího státu, kterým byly současně porušeny příslušné mimotrestní normy, není možné posuzovat protiprávnost činu – třebaže na něj dopadá věcná i místní působnost českého trestního zákona – podle českého práva, ale musí se vždy použít právo toho cizího státu, na jehož území byl čin spáchán. Dále se v tzv. třetí právní větě uvedeného rozhodnutí Nejvyšší soud věnoval otázce místní působnosti trestních zákonů.
Současně je ovšem třeba orgány dále činné v tomto trestním řízení upozornit, že proti obviněnému je vedeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin, jehož předpokladem je naplnění znaku zavinění v jeho příslušné formě (tj. úmyslu přímého nebo nepřímého) ve vztahu nejen ke všem objektivně-deskriptivním znakům příslušné skutkové podstaty předmětného trestného činu, ale též ke znakům normativním, u nichž ovšem postačí laická představa o jejich charakteru (srov. k tomu například rozhodnutí č. 10/1977, č. 47/2011, č. 44/2016, č. 3/2018 nebo č. 1/2020 Sb. rozh. tr.). Byť by tedy bylo orgány činnými v trestním řízení následně zjištěno, že obviněný nejednal zcela v souladu s pozdějšími požadavky vyplývajícími ze shora uvedeného rozsudku Soudního dvora EU na prodej náhradních dílů do složených výrobků ve smyslu čl. 110 Nařízení, nebylo by zřejmě možno mu takové pochybení vytýkat vzhledem k absenci úmyslu k takovému porušení povinností, které jednoznačně vyplývaly až z pozdějšího rozhodnutí Soudního dvora EU (20. 12. 2017), neboť skutku, který je mu kladen za vinu, se obviněný měl dopustit ještě předtím (od března do října roku 2016), než Soudní dvůr EU své rozhodnutí učinil.
Je přitom zjevné, že v době činu, který je mu nyní kladen za vinu, nemohl vědět, jak Soudní dvůr EU později ustanovení čl. 110 Nařízení vyloží. Kromě toho podle dosavadních zjištění obviněný některé podmínky na něj kladené zmíněným rozsudkem, aniž by jej mohl znát, plnil – tak například plnil vůči klientům informační povinnost, tj. oznamoval jim, že o originální díl nejde. Za vinu by mu v trestním řízení mohlo být kladeno porušení ochrany unijních (průmyslových) vzorů, pokud by zjevně jednal v rozporu s čl. 19 Nařízení a zároveň by nesplňoval základní zjevné parametry vyplývající z čl. 110 Nařízení, pokud by současně o něm věděl a chtěl jej porušovat či s tím byl srozuměn. Pokud by ovšem jednal v rozporu se zněním čl. 110 Nařízení (pomineme-li rozvíjející výklad užitý Soudním dvorem EU ve zmíněném rozsudku, který obviněný v době činu nemohl znát), bylo by třeba prokázat, že obviněný si byl povinností z tohoto ustanovení plynoucích vědom, že se ohledně nich nemýlil. Postačila by přitom jeho laická představa založená na znalosti skutkových okolností, že konal v rozporu s právem, že úmyslně zasahoval do cizích právem chráněných statků.
Doposud se v nauce i praxi uznává, že omyl o normativním znaku, stejně tak omyl o normě mimotrestní, jíž se trestní zákoník výslovně nedovolává (jako u tohoto trestného činu), se posuzuje podle pravidel o omylu skutkovém. Proto by mohlo jít o negativní skutkový omyl o typové okolnosti zakládající trestní odpovědnost, který vylučuje úmyslné zavinění a připouští zavinění z nevědomé nedbalosti, pokud by pachatel takovou normu neznal či ji v nevědomosti chybně vyložil a užil (viz k tomu například Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, zejména s. 260; Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 204; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 269-270; Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 141; ze starších rozhodnutí za dřívější právní úpravy např. rozhodnutí č. 10/1977 Sb. rozh. tr., z novějších již za existence ustanovení § 19 tr. zákoníku o právním omylu viz např. rozhodnutí č. 44/2016-I. Sb. rozh. tr.). Pak by se ovšem takový pachatel nemohl dopustit úmyslného trestného činu, možná by byla jeho odpovědnost jen za trestný čin nedbalostní. Ovšem trestný čin porušení chráněných průmyslových práv je trestným činem úmyslným (podle § 13 odst. 2 tr. zákoníku) a nemá ekvivalentní nedbalostní variantu (jako to známe třeba u některých trestných činů proti životu a zdraví nebo obecně nebezpečných – např. § 140 a § 143, § 145 a § 147 nebo § 272 a § 273 tr. zákoníku a jiné). Pokud tedy obviněný ze svého laického pohledu byl přesvědčen, že jedná v souladu s právem, že se na jeho jednání vztahuje výjimka z ochrany unijních (průmyslových) vzorů vyplývající z tzv. „opravárenské“ klauzule obsažené v čl. 110 Nařízení, neměl k takovému porušení, které by považoval za vážně možné, kladný vztah alespoň v podobě srozumění, nemohl by do těchto průmyslových práv zasahovat úmyslně neoprávněně, jak požaduje dokonce výslovně skutková podstata trestného činu porušení chráněných průmyslových práv.
