Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1102/2020, ze dne 25. 2. 2021:
Naplnění znaku skutkové podstaty „opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“ u přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku nutno posuzovat v souvislosti s intenzitou naplnění i všech ostatních znaků skutkové podstaty tohoto přečinu, aby při zohlednění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku se zřetelem k povaze a závažnosti činu bylo možno zřetelně rozlišit, zda jde o trestný čin nebo o jinou formu společensky sankcionovaného jednání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 830/2017).
Pro spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku postačí nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nevyžaduje se úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Úmysl přesahující objektivní stránku (někdy též tzv. druhý úmysl, obmysl, dolus coloratus, pohnutka) trestného činu podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, který se vztahuje ke způsobení škody nebo jiné závažné újmy jinému anebo k opatření neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému, může být naplněn i ve formě eventuálního úmyslu (dolus eventualis) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 939/2017, (R 1/2020 tr.)]. Subjektivní stránka trestného činu se nevyčerpává samotným úmyslem podle § 15 tr. zákoníku zahrnujícím to, že úřední osoba vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Jednání úřední osoby musí být zároveň vedeno pohnutkou „způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“ [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 72/2010 (uveřejněno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1263)].
Na tomto místě je vhodné uvést, že samotný postup úřední osoby v rozporu s judikaturou sice trestní odpovědnost založit nemůže, může ji však založit takový postup v rozporu s judikaturou, který je úmyslně účelový. Lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1350/2013, v němž bylo konstatováno, že samotné nerespektování judikatury soudcem sice není trestné, avšak trestný je soudcův svévolný postup judikatuře odporující.
Nejvyšší soud považuje v této souvislosti dále za vhodné připomenout, že odvolací soud v napadeném rozsudku vyslovil názor, že motiv jednání obviněného nebyl prokázán (srov. bod 62. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). To by zdánlivě mohlo znamenat rozpor se závěrem, že pohnutkou jednání obviněného bylo způsobit neoprávněné zvýhodnění a majetkový prospěch J. F., což ostatně obviněný i s poukazem na dotčenou pasáž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu namítá.
Pokud by však pojmy motiv a pohnutka byly v tomto smyslu shodné, nebylo by možné dovodit uvedenou pohnutku jako obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přitom tvrdit, že nebyl prokázán motiv činu. Zpravidla se o pohnutce a motivu obecně hovoří ve shodném významu (srov. např. Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 257 nebo Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, str. 231), přičemž pohnutkou (motivem) je míněn v podstatě vnitřní podnět, který vedl pachatele k rozhodnutí spáchat trestný čin. V tomto by ovšem pojem pohnutka neodpovídal onomu úmyslu přesahujícímu objektivní stránku. Ve skutečnosti jde o dva rozdílné znaky charakterizující subjektivní stránku činu. Je proto přijatelné současně učinit závěr, že obviněný jednal v úmyslu způsobit „jinou závažnou újmu“, a závěr, že motiv činu nebyl prokázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1121/2018). Úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu v případě ustanovení § 329 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v jednání s úmyslem způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, a může být rovněž naplněn i ve formě eventuálního úmyslu, pokud z konkrétní formulace výslovně nevyplývá, že je třeba, aby pachatel daný následek přímo chtěl, kdy formulace „v úmyslu“ se mnohem spíše blíží spáchání činu k určitému účelu nebo s určitým cílem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1121/2018). Lze tak akceptovat závěr nižších soudů o přímém úmyslu ve vztahu k postupu v rozporu s § 16 odst. 1 zákona o úřednících územních samosprávných celků, kdy se obviněný neřídil závazným zrušujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015 a nepřímého úmyslu ve vztahu k neoprávněnému zvýhodnění a finančnímu prospěchu J. F. (srov. body 78. – 80. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 62. – 63. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z jaké vnitřní motivace tak obviněný činil, zdali z lhostejnosti k následku, intelektuální zatvrzelosti, lenosti, vidiny majetkového prospěchu, sympatií k J. F. či antipatie k ostatním účastníkům řízení není pro klíčový hmotněprávní závěr o vině obviněného ve smyslu naplnění pohnutky významné, kdy se jedná toliko o zjištění, jaké vnitřní pochody mohly vést obviněného k vydání rozhodnutí v rozporu se svými povinnostmi a protiprávnímu zvýhodnění jiné osoby. Nelze tak přiznat relevanci námitce obviněného, že nebylo prokázáno, že chtěl J. F. neoprávněně zvýhodnit, a tedy, že nenaplnil znak trestného činu „opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“.
K námitce obviněného, že by zcela jistě nevydával rozhodnutí, o kterém věděl, že je nicotné, neboť by nevyvolalo právní účinky, lze uvést, že toto rozhodnutí směřovalo vůči okruhu osob práva neznalých. V případě, že by aktivitou aspoň některého z těchto subjektů nedošlo k podání podnětu ke zrušení předmětného rozhodnutí, pak přinejmenším po nějakou dobu by podle tohoto rozhodnutí J. F. pokračoval v navážení odpadu na předmětné pozemky. Argument obviněného směřující částečně do oblasti zpochybnění naplnění znaku trestného činu v podobě pohnutky, a částečně směřující do oblasti naplnění subjektivní stránky trestného činu, že by vydání nicotného rozhodnutí nemohlo mít žádný význam, a tedy by bylo nesmyslné takové rozhodnutí vydat, Nejvyšší soud ve světle výše nastíněných úvah hodnotí jakožto lichý, resp. neopodstatněný. Ve shodě s názorem státního zástupce pak zdůrazňuje, že pokud jednal obviněný v rámci výkonu své pravomoci způsobem, že ignoroval zákonem mu dané mantinely pro rozhodování do té míry, že jeho rozhodnutí bylo nicotné, nelze tuto okolnost považovat za svědčící v jeho prospěch.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že povinností obviněného jakožto vedoucího stavebního úřadu a rozhodujícího orgánu bylo seznámit se se všemi podklady a podáním důležitými pro jeho rozhodnutí, stejně jako s obsahem všech podání jemu adresovaných. Nesplnění této povinnosti a neseznámení se s obsahem rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 47 A 26/2013, by bylo nutno hodnotit jako porušení ustanovení § 16 odst. 1 zákona o úřednících územních samosprávných celků. Jednalo by se totiž o lhostejnost takového typu, která je výrazem jeho kladného vztahu k tomu, že nesplnil povinnost vyplývající z jeho pravomoci, a tedy zavinění v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 7 Tdo 71/2011). V daném případě obviněný věděl, že se jednalo očividně o „problémový“ a vyhrocený případ, ve kterém byly majitelé dotčených pozemků mimořádně aktivní, a to jak v oblasti civilněprávní, tak v oblasti správněprávní. Obviněný v době rozhodnutí bezpochyby věděl o tom, že ve prospěch majitelů dotčených pozemků a fakticky v rozporu s jeho právním názorem pravomocně rozhodovaly civilní soudy. Věděl, že probíhá řízení u správního soudu, byť nebyl jeho přímým účastníkem. Znal závěry veřejného ochránce práv kritizující jeho postupy. Za takové situace bylo jeho povinností postupovat mimořádně pečlivě s ohledem na šetření práv zúčastněných osob a seznámit se všemi podklady, tedy i s podáním ze dne 16. 11. 2015, ze kterého by zjistil, že jeho rozhodnutí z ledna 2013 bylo zrušeno. V kontextu projednávaného případu by se proto jednalo o pochybení a lhostejnost obviněného takového typu, že by bylo způsobilé naplnit subjektivní stránku trestného činu kladeného mu za vinu, i v případě, kdy by nebylo jednoznačně prokázáno, že obviněný věděl o zrušujícím rozsudku Krajského soud v Praze ze dne 31. 7. 2015.
