Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 494/2021, ze dne 24. 6. 2021:
Z judikatury soudů je možno odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009 (publikované pod č. 11/2011 Sb. rozh. tr.), podle kterého se trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně (např. nože), ale také v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní. Není od věci připomenout také právní větu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 1967, sp. zn. 7 Tz 13/67 (publikovaného pod č. 60/1967 Sb. rozh. tr.), podle které použije-li pachatel trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost pouze snižuje stupeň nebezpečnosti (nyní společenskou škodlivost) trestného činu loupeže pro společnost. Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku (srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003).
Z hlediska posuzovaného případu je tedy podstatné, že pohrůžka bezprostředního násilí nemusí být přímo vyslovena. V daném směru postačuje konkludentní jednání, které svědčí o odhodlání pachatele použít proti poškozenému násilí, nepodrobí-li se jeho vůli. Nejen násilí, ale též jeho pohrůžka, přitom může být i velmi malé intenzity, aby byl naplněn příslušný znak skutkové podstaty podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Klíčovou otázkou však stále zůstává, zda zjištěné jednání obviněných obsahuje onu konkludentní a méně intenzivní pohrůžku bezprostředního násilí. Na tomto místě je vhodné zopakovat, že dva obvinění s kapucemi na hlavě, pro něž jim nebylo vidět do tváře, v nočních hodinách, na opuštěném místě přistoupili k poškozenému J. R. (v tomto ohledu je nutno dát za pravdu obhajobě, že z žádné výpovědi poškozeného skutečně nevyplývá, že by jej obvinění „obestoupili“ – u policejního orgánu pouze uvedl, že stáli proti němu, č. l. 161) a jeden z nich (s nejvyšší pravděpodobností obviněný P. K.) se jej zeptal: „Co pro nás máš?“ V reakci na to poškozený okamžitě podal obviněnému svůj batoh, tento jej prohledal a odcizil mu z něj peněženku s finanční hotovostí, platební kartou a dalšími osobními doklady. Batoh pak poškozenému vrátil, načež oba obvinění z místa odešli. Lze tedy bezpochyby konstatovat, že počínání obviněných nebylo přímo násilného či explicitně výhružného charakteru. Na druhou stranu ovšem – po pečlivém vyhodnocení všech konkrétních okolností skutkového děje – nelze dospět ani k závěru, že by z popsané situace nebylo možno dovodit konkludentní hrozbu užití násilí v případě, že by poškozený nechtěl požadavku obviněných vyhovět.
V prvé řadě je třeba vzít v potaz konkrétní místo a čas, kde a kdy ke skutku došlo. Shora již bylo uvedeno, že se tak stalo v nočních hodinách, krátce po půlnoci, když se poškozený vracel z oslavy narozenin. Místo činu je zdokumentováno v protokolech o prověrce na místě (č. l. 138–142), které byly provedeny k důkazu v hlavním líčení dne 21. 10. 2019. Jedná se o malý parčík podél řeky B. (za soutokem s říčkou J.), přičemž v bezprostřední blízkosti se nachází pouze objekt střední průmyslové školy strojnické, u něhož lze důvodně očekávat, že v nočních hodinách se v něm nikdo vyskytovat nebude. Je proto možno přisvědčit argumentaci odvolacího soudu i státního zástupce, že za těchto podmínek poškozený rozhodně nemohl počítat s tím, že by se dovolal případné pomoci ze strany třetí osoby. Dalším faktorem je pak charakteristika obviněných a samotné jejich jednání. Když tito přistoupili k poškozenému, měli na hlavě kapuce, které zčásti zakrývaly jejich obličeje. Proto poškozený nebyl od samého počátku řízení schopen ani jednoho z nich identifikovat s tím, že v hlavním líčení pouze opakoval, že se jednalo o dva muže tmavé pleti. Ovšem ani přes částečné zakrytí obličeje jistě nemohl poškozený přehlédnout, že se setkal se dvěma mladíky (v době skutku bylo obviněným 26 a 22 let), zatímco on sám již dosáhl důchodového věku (65 let). Dalo by se tedy říci, že obvinění byli za prvé určitým způsobem maskováni, což muselo v poškozeném (v noci na liduprázdném místě) vyvolat přinejmenším určité pochybnosti o „čistotě jejich záměru“, za druhé že měli nad poškozeným výraznou fyzickou převahu, což muselo být jasné všem třem zúčastněným.
Za této situace řekl obviněný P. K. poškozenému „Co pro nás máš?“. Již ze samotné formulace je zřejmé, že se nejedná o typickou žádost, kterou běžně využívají osoby žebrající o drobné finanční částky. Tito obvykle pozdraví, snaží se chovat alespoň v rámci svých možností uctivě (jistě nepoužívají formu tykání, zejména ne vůči výrazně starším osobám), dotáží se osloveného, zda nemá nějaké drobné a poprosí jej, jestli by jim je nedal apod. Nic z toho však neplatí pro výše citovaný požadavek obviněného, který je ve srovnání s tím poměrně kategorický a lze z něj vycítit vcelku zřetelné očekávání, že bude (za všech okolností) splněn. Logicky by se dalo uvažovat, že pokud by osoba, která chce pouze požádat o drobnou finanční částku, aniž by měla v úmyslu uchýlit se k nějakému důraznějšímu (až protiprávnímu) jednání, by až takto imperativní (a nutno dodat i nepříliš zdvořilý) požadavek nevznesla, neboť její naděje na úspěch by v daném ohledu nepochybně klesla na minimum. Pokud ovšem zmíněný požadavek vznesou dva zamaskovaní mladíci vůči staršímu muži, o půlnoci, ve zcela opuštěném parku u řeky, jejich naděje na „finanční zisk“ se výrazně zvyšuje, a to až do té úrovně, že jim oslovený předá veškeré své peníze, platební kartu, osobní doklady a další věci, které u sebe má (v této souvislosti lze podotknout, že poškozený nemohl vědět, zda mu obvinění jeho batoh vrátí). Je tedy zřejmé, že takto formulovaný požadavek, vyjádřený za této konkrétní situace v sobě nese prvky pohrůžky bezprostředního násilí, byť pouze v implicitní formě. Je třeba ještě doplnit, že takřka shodné vyznění by měla též otázka „Máš pro nás něco?“ (o které hovořil poškozený při svém výslechu u hlavního líčení), byť je nepatrně méně kategorická.
