Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 650/2021, ze dne 30. 6. 2021:
Padělanými penězi (bankovkami nebo mincemi) rozumíme české nebo jiné než tuzemské peníze (srov. též § 238 tr. zákoníku), které byly padělány, tedy vyhotoveny bez oprávnění s použitím zařízení a materiálů, které nebyly původně určeny k výrobě peněz nebo které nebyly drženy nebo použity v souladu se zákonem, a s cílem, aby vypadaly jako pravé (viz k tomu např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2334 a násl.). Padělanými penězi jsou jakékoli napodobeniny bankovek nebo mincí, které vzhledem ke své kvalitě mohou být při udávání, třeba jen za určitých okolností (např. při placení za snížené viditelnosti v nočním podniku a v podobných situacích), zaměněny s pravými penězi a dostat se tak do oběhu (srov. rozhodnutí č. 3/1991-I. Sb. rozh. tr.). Avšak nejde o tento případ, pokud jsou užity takové napodobeniny bankovek, které vůbec nejsou s to plnit funkci oběživa nebo platidla (např. bankovce jen tvarově, popř. barevně přizpůsobený kus papíru apod.), v takovém případě pachatel neudává padělané peníze, ale toliko jiného uvádí v omyl ve smyslu ustanovení § 209 tr. zákoníku o trestném činu podvodu.
Obviněný zpochybňoval především, že jím užitá bankovka byla způsobilým předmětem pro naplnění znaků uvedeného trestného činu. V tomto směru ovšem Nejvyšší soud jednoznačně souhlasí se soudy nižších stupňů, že i nároky na užitý padělek vyplývající ze zmíněné judikatury byly splněny. Obviněný totiž neužil nějaký tvarově či barevně přizpůsobený kus papíru, ale padělek bankovky, který jistě nejméně za určité situace byl způsobilý plnit funkci oběživa. Za takový padělek je třeba považovat i padělek bankovky stupně nebezpečnosti č. 4 (méně zdařilý).
Znak „udání“ padělaných peněz (o pozměněné peníze zde nešlo, proto se tomuto pojmu dále Nejvyšší soud nevěnuje) spočívá v tom, že pachatel padělané peníze užije jako pravé. Míní se tím jakékoli pachatelovo jejich odevzdání jiné osobě jako pravých a platných (nebo jako peněz vyšší hodnoty), např. při půjčce, prodeji padělaných cizozemských peněz, při placení za poskytnuté služby, při dání peněz do zástavy, při výměně za cizozemské peníze anebo při darování (srov. rozhodnutí č. 58/1978). Udáním však není uzavření peněz, např. do sejfu, k němuž nemá nikdo jiný přístup (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 487/2012). Udáním také není prodej napodobeniny sběrateli do jeho sbírky, nebo má-li taková mince sloužit jako ozdoba (součást přívěsku), popř. jsou-li padělky jen ukázány jiné osobě k doložení solventnosti jejich držitele (může tu však jít o přechovávání ve smyslu § 233 odst. 1 tr. zákoníku nebo o součást podvodu podle § 209 tr. zákoníku). Shodně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2334 a násl. Není přitom rozhodné, jak s přijatými padělanými penězi naloží jejich nový držitel (k tomu viz přiměřeně rozhodnutí č. 58/1978, č. 2/2009 Sb. rozh. tr.). Udáním padělaných nebo pozměněných peněz jako pravých nebo platných anebo jako peněz vyšší hodnoty je míněn v zásadě jakýkoliv způsob uvedení takových padělků nebo pozměněných pravých peněz do oběhu, aniž by je sám pachatel padělal nebo pozměnil (srov. k tomu rozhodnutí č. 58/1978 a č. 2/2009 Sb. rozh. tr., srov. též materiál publikovaný pod č. 29/1982 na s. 204 Sb. rozh. tr.).
V daném případě i s ohledem na odlišnou právní kvalifikaci činu užité soudem prvního a druhého stupně bylo poněkud sporné, zda jednání obviněného zůstalo ve stadiu pokusu anebo znaky předmětného trestného činu byly již naplněny, a to především vzhledem k posouzení znaku udání, zda předání padělku bankovky k zaplacení je již udání, anebo je udání teprve akceptace takového předání padělku druhou stranou (tzn. přijetí bankovky k úhradě zboží či služby). Většinová aplikační praxe i nauka se přiklání k tomu, že znak udání je naplněn jen tehdy, pokud je pachatel úspěšný při předání peněz coby oběživa (tj. při plnění jejich základní funkce všeobecného prostředku směny), tj. pokud dosáhne toho, že je protistrana jako peníze pravé a platné akceptuje, tedy je též jako pravé a platné převezme, jinak jde o pouhý pokus jejich udání (např. pokud pokladní ihned rozpozná, že jde o padělané peníze a zadrží je, popř. je odmítne převzít, nedojde tak k jejich předisponování a splnění funkce oběživa). K tomu lze odkázat na shodný názor vyjádřený v odborné literatuře – srov. zejména Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T: Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1509; Kuchta, J. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 238. Z judikatury lze odkázat zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1242/2014, dále na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 3 To 67/2002, nebo na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 1 To 187/97, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1/1998, s. 14. V tomto směru lze vyjít též z obecného významu slova „udat“, jímž se mimo jiné rozumí zbavit se něčeho, uplatnit něco (tak např. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 2013, s. 464), či zařídit, aby někdo něco přijal, zbavit se, etc. (Příruční slovník jazyka českého. Díl VI. Praha: ČSAV, 1951-1953, s. 386). Úspěchem při předání padělané bankovky, tj. jejich přijetím, podmiňoval pojem udání padělaných či pozměněných peněz též jazykovědec J. Zubatý (viz jeho článek Udati, udávati, udánlivý, údaj, údajný. In: Naše řeč, 1930, č. 7, s. 141-150).
S ohledem na výše uvedený judikaturní přístup není však zánik trestnosti pokusu zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 21 odst. 1, § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku spočívajícího v tom, že pachatel předal padělanou bankovku k zaplacení zboží nebo služby, avšak druhá smluvní strana ji na úhradu takového zboží nebo služby nepřijala z důvodu podezření, že jde o padělek, nemůže prakticky nastat situace, za které by takový pachatel mohl od spáchání takového trestného činu dobrovolně upustit. Nenabízí se totiž vůbec žádný prostor pro určité jednání, kterým by dříve vyvolané nebezpečí mohl obviněný odvrátit, protože toto nebezpečí bylo zcela odvráceno druhou smluvní stranou, které byl padělek bankovky předán. Navíc bude prakticky vždy chybět i prvek dobrovolnosti, který je nezbytnou podmínkou zániku trestnosti pokusu, jak již uváděl státní zástupce ve svém vyjádření i odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Upozornit je třeba totiž především na povinnosti příjemce platby vyplývající ze zákona č. 136/2011 Sb., o oběhu bankovek a mincí a o změně zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, podle jehož § 12 odst. 1 a 2 může každý odmítnout přijetí bankovek nebo mincí, u kterých existuje důvodné podezření, že jsou padělané nebo pozměněné, ledaže je povinen je zadržet, přičemž povinnost zadržet padělané peníze bez náhrady je uložena mimo jiné jakékoliv právnické osobě v § 12 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, tj. i osobám za právnickou osobu jednajícím, jako jsou její zaměstnanci. Kromě toho je podle § 12 odst. 2 písm. e) citovaného zákona povinností právnické osoby následně předat stejnopis potvrzení o zadržení podezřelých bankovek nebo mincí bez zbytečného odkladu Policii České republiky. Prvek dobrovolnosti tak nemůže být naplněn.
