Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 374/2022, ze dne 21. 4. 2022:
Rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodne podle § 306 odst. 1 z. m. j. s. o uznání cizozemského rozhodnutí a výkonu jím uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody (případně ochranného opatření) nelze pokládat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí, jímž byl obviněný soudem České republiky uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření, nebo jímž bylo upuštěno od potrestání. Soudy České republiky tímto postupem předvídaným v § 306 odst. 1 z. m. j. s.. neuznávají obviněného vinným, ani mu neukládají trest nebo ochranné opatření.
Lze tak uzavřít, že výše uvedená rozhodnutí nepředstavují rozsudek, kterým by soudy České republiky obviněného uznaly vinným, a ani mu neuložily trest nebo ochranné opatření ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., a proto proti těmto rozhodnutím není dovolání přípustné. V tomto směru lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 11 Tdo 27/2004 (uveřejněno pod č. 21/2005 Sb. rozh. tr.), a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 11 Tdo 211/2005, ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 11 Tdo 591/2014, a ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1578/2016, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 107/09, a ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 2705/08.
