Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 167/2022, ze dne 6. 4. 2022:
Pokud v obecné rovině pachatel strčí do poškozené, aniž by bylo zjištěno, o jak silné strčení se jednalo, resp. jakou silou vedl pachatel fyzický atak vůči poškozené, nelze bez dalšího usuzovat na jeho úmysl ať již přímý, nebo jako v posuzovaném případě úmysl nepřímý toliko na podkladě toho, že došlo k ublížení na zdraví ve smyslu výkladového ustanovení § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že ze způsobu provedení ataku, tak, jak je popsán ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, nelze usuzovat na naplnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Zranění poškozené, které lze považovat za ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, totiž není typickým následkem strčení do ramene nízké intenzity (poškozenou v její výpovědi v hlavním líčení popisovaném slovem „žduchnutí“) a tudíž okolností, s kterou by pachatel musel počítat. Lze sice konstatovat, že je obecnou notorietou, že strčení do jiného může způsobit jeho pád a případně dokonce jeho poranění, avšak z této znalosti automaticky nevyplývá vůle tak učinit. Pouhá vědomost o eventuální možnosti, že v důsledku užití síly jakékoliv intenzity může dojít k pádu druhé osoby, nepostačuje k závěru o zavinění, a to ani ve formě nepřímého úmyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014). Bez zjištění intenzity fyzického kontaktu by totiž bylo možné dojít k absurdnímu závěru, že jakýkoliv fyzický kontakt, pokud v důsledku něj dojde ke škodlivému následku, by odůvodňoval závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kdy by bylo zcela vyloučeno zavinění nedbalostní.
