Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 351/2022, ze dne 11. 5. 2022:
Podstatou přiměřených omezení a přiměřených povinností, které mohou být pachateli uloženy, jsou určité zásahy do svobody jednání a rozhodování ve zkušební době. Jde o formu alternativního potrestání obviněného, jež limituje jeho chování v rámci podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, kterým dochází k omezení nežádoucího konání nebo příkazu k pozitivnímu konání. Uložením přiměřených omezení či povinností se má více zajistit vedení řádného života ve zkušební době a zejména se má zajistit odstranění takových faktorů, jejichž negativní působení vede nebo by mohlo pravděpodobně vést k páchání trestného jednání. Jednou ze základních zásad pro ukládání přiměřeného omezení a přiměřené povinnosti ve smyslu § 82 odst. 3 tr. zákoníku je jejich přiměřenost. Ta se musí vztahovat především k zákonnému účelu takových omezení a povinností, tj. musí směřovat k tomu, aby odsouzený vedl řádný život, a nelze jimi sledovat jiný účel (působení na jiné občany nebo jejich zastrašení, vliv na rodinné příslušníky pachatele apod.). Půjde především o taková opatření, která umožní odstranění příčin, podmínek nebo příležitostí k opětovnému spáchání trestného činu, jehož se odsouzený už dopustil. Působí tedy na odstranění kriminogenních faktorů (tj. rizikových činitelů, vyvolávajících či motivujících páchání trestné činnosti), které jsou překážkou k tomu, aby obviněný vedl řádný život. Dále se přiměřenost musí vztahovat k povaze podmíněného odsouzení a nesmí přesahovat jeho rámec, a nakonec i k trestnému činu, jímž byl obviněný shledán vinným. Dalšími podmínkami uložení přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti jsou určitost (formulační) a kontrolovatelnost dostupnými prostředky, neboť omezení a povinnosti mohou mít význam jen tehdy, pokud je pachatel plní nebo respektuje a z jejich neplnění lze vyvodit důsledky. Pokud jde o jednotlivá přiměřená omezení či povinnosti, která lze uložit podmíněně odsouzenému, lze doplnit, že výčet v § 48 odst. 4 tr. zákoníku je demonstrativní, a tedy vedle nebo místo vyjmenovaných přiměřených omezení a povinností lze obviněnému uložit i další, jež nejsou v tomto výčtu podchycena (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1023 a násl. a rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1032/2011).
Nejvyšší soud se zřetelem na uvedené obecné zásady posoudil omezení, které obviněnému podle § 48 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 82 odst. 2 (resp. 3) tr. zákoníku soudy uložily, a dospěl k závěru, že ho nelze považovat za souladné s výše zmíněnými podmínkami, a proto ani za zákonné. Především je třeba zmínit, že obviněnému byla prostřednictvím vysloveného omezení zakázána jízda na (zjednodušeně řečeno) kole a podobných vozidlech.
Takové omezení není přiměřené ve vztahu k účelu omezení ve smyslu § 82 odst. 3 tr. zákoníku (§ 48 odst. 4 tr. zákoníku) a není ani přiměřené ve vztahu k trestnému činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud v této souvislosti dodává, že si lze představit i opačný náhled, který by se nicméně musel odvíjet od jiné situace, spočívající např. v postihu pachatele, který by při jízdě na kole jednal opakovaně a agresivně a svojí zjevně neakceptovatelnou „cyklistikou“ po určitých místech (např. v pěší zóně nebo v národním parku mimo vyhrazená místa) způsoboval újmu na zdraví druhých osob či vyvolával jiná ohrožení. V takovém individuálním případě by mohlo být namístě dovodit, že řízení jízdního kola je pro daného pachatele s ohledem na jím spáchaný skutek kriminogenním faktorem, který právě u něj spouští deliktní jednání a může být potřebné jej proto v jeho provádění omezit, přičemž podmínka přiměřenosti jak ve vztahu k účelu přiměřených omezení, tak ve vztahu ke spáchanému trestnému činu, by mohla být naplněna. I v takovém případě by nicméně bylo na zvážení uložení jako adekvátní přiměřené povinnosti ve smyslu § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, tedy podrobit se vhodným programům psychologického poradenství, v podobě programu zaměřeného např. na zvládání agresivity nebo zaměřené na chování v dopravě. U obviněného F. H. ovšem naznačená či obdobná situace (jako hypoteticky zmíněná) nebyla zjištěna ani soudy tvrzena, neboť v daném ohledu bylo konstatováno – aniž by samozřejmě Nejvyšší soud projednávaný skutek jakkoli zlehčoval – výjimečné nedbalostní jednání doposud bezúhonného jedince, u kterého nebyly zjištěny, stran cyklistiky, žádné nevhodné či nežádoucí projevy (na kole měl jezdit pravidelně), které by její několikaletý zákaz odůvodňovaly.
Je rovněž namístě pro úplnost i uvést, že uložení shora popsaného omezení sice mohlo naplňovat, s ohledem na precizní formulaci, požadavek určitosti, ovšem pochybnost vyvolává i naplnění podmínky kontrolovatelnosti. Jízdu na kole je možné realizovat časově i místně poměrně široce a bez větších omezení a zpětná kontrola dodržení zákazu (zejména na méně frekventovaných místech) by byla zřetelně obtížná (opačná situace by mohla opět nastat v případě opakovaného jednání např. v pěší zóně, v národním parku apod.).
