Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 363/2022, ze dne 11. 5. 2022:
Přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo v rozporu s jiným právním předpisem (tj. jiným než trestním zákoníkem) sobě nebo jinému opatří, přechovává a nabízí exemplář druhu živočicha přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím a takový čin spáchá v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Z hlediska dovolacích námitek není sporné, že slon je živočich přímo ohrožený vyhubením a že obvinění si opatřili, přechovávali a nabízeli výrobky ze slonoviny (ze sloních klů). Dovolatelé zpochybňují to, že tak činili v rozporu s právním předpisem a úmyslně a také že se jednalo o „exemplář“ ve smyslu uvažované skutkové podstaty.
Právní úprava týkající se dané problematiky byla podrobně pojednána v rozhodnutích soudů prvního i druhého stupně, proto Nejvyšší soud jen stručně shrne její podstatu. Slon (africký i indický) je jakožto druh přímo ohrožený vyhubením chráněn Úmluvou o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin – CITES, publikovanou v České republice pod č. 572/1992 Sb. Je uveden rovněž v příloze A nařízení Rady (ES) č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi. Tato ochrana se vztahuje na všechny exempláře ohrožených živočichů i výrobky z nich. Zdrojem slonoviny jsou sloní kly, z nichž se vyráběly a vyrábí zpravidla různé ozdobné předměty. Na takové artefakty se vztahuje ustanovení čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97 a čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení Rady, které komerční nakládání s exempláři z přílohy A zakazují. Je třeba ujasnit, že zákaz obchodní činnosti podle čl. 8 odst. 1 cit. nařízení Rady se vztahuje nejen na obchodování samotné, ale také na nabývání pro obchodní účely, držení za účelem prodeje a další související činnosti (shodně § 24 odst. 2 zákona č. 100/2004 Sb.). V české legislativě úpravu doplňuje zákon o obchodování s ohroženými druhy (zákon č. 100/2004 Sb.), který v § 2 odst. 1 písm. a) uvádí, že se vztahuje na stanovené druhy živočichů a rostlin a na výrobky z živočichů a rostlin těchto druhů vyjmenované v Úmluvě a v právu Evropských společenství o ochraně ohrožených druhů. Na základě zmocnění uvedeného v čl. 8 odst. 2 cit. nařízení Rady zakazuje zákon č. 100/2004 Sb. i jakékoliv držení exemplářů chráněných druhů bez prokázání jejich původu.
Podle platné právní úpravy je obchodování se slonovinou a výrobky z ní zakázáno [čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97], kromě případů, kdy je příslušnými orgány CITES (tj. výkonným orgánem členského státu, ve kterém se exempláře nacházejí) udělena výjimka ve formě příslušného potvrzení (čl. 8 odst. 3 citovaného nařízení Rady). Žádné potvrzení o výjimce obviněným bezesporu uděleno nebylo. Proto bylo třeba se zaměřit na další případ právní úpravou připuštěné výjimky ze zákazu obchodování, a to na případ obchodování se zpracovanými exempláři získanými a zpracovanými před více než 50 lety, tj. vzhledem k platnosti zmíněného nařízení Rady před 3. 3. 1947 [viz čl. 2 písm. w) cit. nařízení Rady a čl. 62 odst. 3 nařízení Komise (ES) č. 865/2006]. Takové exempláře jsou považovány za starožitnosti a k jejich držení a obchodování s nimi není nutné potvrzení o výjimce, pokud je ovšem jejich stáří řádně doloženo. Zároveň zde byla stanovena podmínka, že výkonný orgán dotyčného členského státu se přesvědčí, že exempláře již byly získány v definitivně opracovaném stavu.
Držitel je povinen doložit legální původ starožitností až před rok 1947. To obvinění nesplnili. S určitým zjednodušením lze uzavřít, že pokud není předložen doklad o nabytí vlastnictví věcí (v definitivní, zpracované podobě) před rokem 1947 ani znalecký posudek z oboru starožitnictví ani určení stáří radiouhlíkovou metodou, tak jednak není prokázán zákonný původ předmětů podle § 24 zák. č. 100/2004 Sb., jednak je nabízení těchto předmětů k prodeji v rozporu s § 24 odst. 1, 3 cit. zákona a s čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97. Právě taková situace nastala v posuzovaném případě. Nelze nic namítat proti závěru soudů, že obvinění nedostáli svým povinnostem a důsledně nevyřešili otázku původu a stáří předmětných artefaktů. Nebylo řádně doloženo, že jde o starožitnosti, a artefakty nebyly nabízeny k prodeji ani s potřebnou výjimkou ze zákazu komerčních činností. Námitka obviněných, že nejednali v rozporu s právním předpisem, je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud se neztotožnil s návrhem obviněného Z. U. na předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie, když z výše uvedeného plyne, že jím nadnesené sporné otázky ve skutečnosti sporné nejsou.
