Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 890/2024, ze dne 13. 11. 2024:
Podstatnější pro posuzování věrohodnosti výpovědi poškozené je rozpor v tom, kolikrát mělo k pohlavnímu styku formou soulože s obviněným dojít. Z výpovědi poškozené z přípravného řízení jednoznačně vyplývá, že to mělo být v jednom případě. Poškozená původně v podstatě popřela, že by k pohlavnímu styku mělo dojít více než jedenkrát. Dále mj. uvedla, že se s obviněným „vyspala“ na gauči v garáži, a potom už nebyla z jeho strany nijak kontaktována. Navštěvovala ho sice spolu se svým partnerem a kamarádem obviněného, svědkem J. R., ale návštěvy byly bez problémů, takže se domnívala, že jí obviněný již „dá pokoj“. V hlavním líčení vypověděla, že k souloži došlo asi dvakrát, možná vícekrát, přičemž podruhé to bylo kousek od garáže v lese (protože na videích jsou podle zjištění soudů zachyceny nejméně dva pohlavní styky v garáži, vyplývá z toho minimální počet tří pohlavních styků). Po přečtení její výpovědi z přípravného řízení ovšem poškozená v hlavním líčení uvedla „Já si to pamatuji, že to bylo jen jednou.“, vzápětí však opět uvedla „Bylo to asi dvakrát, co si vzpomínám“. Ve veřejném zasedání konaném o odvolání poškozená uvedla, že to bylo asi vícekrát, ale už neví kolikrát. Určitou pochybnost vzbuzuje, že při tak traumatickém zážitku, jakým je znásilnění, by si poškozená nepamatovala, zda k vynucené souloži došlo jen jednou, anebo zda k ní došlo několikrát.
Neobjasněna zůstala i časová a věcná souvislost mezi uvedenou pohrůžkou obviněného a jednotlivými pohlavními styky, resp. zejména prvním pohlavním stykem. K němu mělo dojít podle výpovědi poškozené přibližně tři měsíce po pohrůžce. Souvislost pak odůvodnil odvolací soud tak, že poškozená „vyložila, že celé jednání mělo svůj logický vývoj, že obviněný takto na ni naléhal asi tři měsíce, než nakonec k pohlavnímu styku přivolila“. Z protokolů o výsleších poškozené však nevyplývá, že by poškozená o nějakém v mezidobí uskutečňovaném nátlaku hovořila (vypovídala pouze obecně o nátlaku, aniž by jasně uvedla, zda, jak, kolikrát a v jakém časovém období jej obviněný použil, případně opakoval), tudíž není zcela jasné, z čeho to odvolací soud dovodil. Navíc by pak spíše nevěrohodně působilo tvrzení, že během tří patrně jarních měsíců roku 2018 (anebo v roce 2017) trval nátlak obviněného na její osobu, s tím se poškozená partnerovi nesvěřila a nakonec opakovaně souložila s obviněným, a až poté, ale ještě před sňatkem uzavřeným dne 8. 6. 2018, se s celou věcí partnerovi přece jen svěřila.
V rámci posuzování věrohodnosti výpovědi poškozené se odvolací soud nezabýval ani tím, zda a případně proč poškozená (opakovaně) souhlasila s natočením videozáznamu pohlavního styku s obviněným. Sama uvádí, že neví, jestli s natáčením souhlasila. Vědět o něm ale musela, jak vyplývá z vyjádření obviněného na záznamu, kterým argumentuje odvolací soud. Lze vyslovit určitou pochybnost o tom, zda poškozená, pokud by ji obviněný k souloži nutil pomocí jejích intimních fotografií, které od ní měl, by souhlasila ještě s natočením videa, jímž obviněnému poskytla podstatně účinnější nástroj k případnému dalšímu vydírání. Jestliže hlavní obavou poškozené bylo, že by obviněný mohl zařídit, aby se s ní její partner rozešel, tak v první fázi (bez jejích intimních fotografií) není zřejmé, jak by toho měl dosáhnout, později pomocí jejích intimních fotografií by toho patrně mohl dosáhnout jen stěží, zato použitím videa soulože by se pravděpodobnost tohoto důsledku podstatně zvyšovala.
