Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2026, sp. zn. 8 Tdo 402/2026:

Obviněný, odsouzený za několikaměsíční znásilňování a dlouhodobé týrání své bývalé manželky, zpochybňoval v dovolání zejména to, že se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha dosahující těžké újmy na zdraví. Napadal také výši přiznané náhrady nemajetkové újmy a počátek úroků z prodlení. Nejvyšší soud dovolání odmítl. Připomněl, kdy posttraumatická stresová porucha naplní znaky těžké újmy, vysvětlil, proč ji lze přičíst oběma trestným činům, a zároveň zdůraznil význam toho, že obviněný v hlavním líčení s nárokem poškozené výslovně souhlasil.

Dosavadní průběh řízení

Krajský soud v Brně uznal obviněného rozsudkem ze dne 7. 10. 2025 (sp. zn. 43 T 6/2025) vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku. Uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a povinnost zaplatit poškozené náhradu nemajetkové újmy ve výši 600 000 Kč s úrokem z prodlení 14,75 % ročně od 17. 5. 2024.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 12. 2025 (sp. zn. 2 To 92/2025) rozsudek na základě odvolání obviněného zrušil ve výroku o trestu a sám nově uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Ostatní výroky zůstaly nezměněny.

Podle skutkových zjištění se obviněný dopouštěl vůči poškozené několikaměsíčního znásilňování a v dalším období zhruba deseti let také týrání. U poškozené se vlivem těchto událostí rozvinula posttraumatická stresová porucha, která ji ovlivňovala téměř ve všech oblastech běžného života a trvala nejméně od října 2024 do první poloviny roku 2025.

Argumentace dovolatele

Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítal zejména:

• Ve skutkové větě chybí okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Ne každá posttraumatická stresová porucha je těžkou újmou na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku a nestačí, že trvá alespoň šest týdnů. Soudy podle něj dovodily těžkou újmu jen z délky trvání poruchy, aniž by popsaly její závažnost a dopady na život poškozené (poukazoval na usnesení sp. zn. 6 Tdo 320/2018 a 8 Tdo 751/2017).
• Soud prvního stupně při určení výše náhrady 600 000 Kč neprováděl dokazování, nevycházel ze znaleckého posudku ani ze srovnání s jinými případy a neprověřoval jeho majetkové možnosti.
• Úrok z prodlení měl být počítán až od prvního hlavního líčení, kdy se projev vůle poškozené dostal do sféry jeho dispozice, a ne od zahájení trestního stíhání (poukazoval na usnesení sp. zn. 8 Tdo 569/2013).
• Diagnostika posttraumatické stresové poruchy znalkyní byla vadná a doba jejího trvání nemá oporu v dokazování. Lékařské zprávy obvodní lékařky nebyly pro tento účel vyhotoveny a znalkyně neposuzovala jiné možné příčiny poruchy. Tím podle něj došlo k porušení práva na spravedlivý proces.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla dovolání odmítnout. Argumentovala mimo jiné tím, že odvolací soud se s kvalifikací následku podrobně vypořádal a že zvýšení požadované náhrady z 420 000 Kč na 600 000 Kč bylo jen zpřesněním již řádně uplatněného nároku, nikoli uplatněním nového nároku s pozdějším počátkem prodlení.

Právní otázky řešené Nejvyšším soudem

1. Opakování obhajoby a meze dovolacího přezkumu

Nejvyšší soud úvodem uvedl, že námitky obviněného jsou do značné míry shodné s obhajobou uplatněnou již před soudy nižších stupňů. Opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Zdůraznil též, že dovolací soud není třetí instancí, nemůže bez dalšího přehodnocovat důkazy a je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním. Není ani povinen za dovolatele domýšlet jeho argumenty nebo „aktivisticky prověřovat dokazování“ nad rámec dovolací argumentace (nálezy a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07 a I. ÚS 3298/22).

2. Znalecký posudek a právo na spravedlivý proces

Nejvyšší soud připomněl, že znalecký posudek podléhá volnému hodnocení důkazů stejně jako každý jiný důkaz (č. 40/1972-I Sb. rozh. tr.). Znalkyně z oboru psychiatrie byla vyslechnuta u hlavního líčení a soud prvního stupně své závěry logicky odůvodnil. Nejvyšší soud je ztotožnil s jeho závěry a výtky obviněného ke znaleckým posudkům označil za zjevně neopodstatněné. K námitce porušení práva na spravedlivý proces uvedl, že toto právo nezaručuje úspěch v řízení ani rozhodnutí odpovídající představám obviněného (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Jeho porušení neshledal.

3. Kdy je posttraumatická stresová porucha těžkou újmou na zdraví

Těžkou újmou na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je delší dobu trvající vážná porucha zdraví, a to i duševního. Samotné zjištění, že posttraumatická stresová porucha přetrvává po relativně dlouhou dobu, přitom nestačí. Musí jít o velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Porucha musí být spojena s potížemi, které nejen trvají delší dobu, ale poškozenému brání chovat se podle svých zvyklostí, obstarávat si obvyklým způsobem životní potřeby a uspořádat své sociální poměry (rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 751/2017, č. 29/2018 Sb. rozh. tr.; usnesení sp. zn. 8 Tdo 1164/2023).

Soudy vyšly ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie a z výslechu znalkyně u hlavního líčení. Podle něj porucha vznikla vlivem událostí, které poškozená prožila ve vztahu s obviněným, a ovlivňuje ji ve většině oblastí běžného života. Poškozená trpí nespavostí, nočními můrami, denními reminiscencemi prožitých událostí (flashbacky), zvýšenou obavností, úzkostmi, subdepresivní náladou a nedůvěřivostí. Tyto stavy soud prvního stupně zahrnul do vymezení skutku, a námitku, že je popis poruchy příliš obecný, proto Nejvyšší soud odmítl. Stavy navíc trvaly nejméně od října 2024 do první poloviny roku 2025, tedy nejméně osm měsíců.

4. Příčinná souvislost s oběma trestnými činy a jiné možné příčiny

Obviněný tvrdil, že porucha vznikla jinak než jeho jednáním. Poukazoval na to, že poškozená přes diagnózu pečuje o dvě děti a řídí auto, a navrhoval alternativní příčiny, například dopravní nehodu nebo potrat. Nejvyšší soud uvedl, že se touto argumentací již podrobně zabývaly soud prvního stupně i odvolací soud. Z jejich odůvodnění plyne jednoznačný závěr, že posttraumatickou stresovou poruchu lze vztáhnout jak k trestnému činu znásilnění, tak k trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Ke vzniku poruchy podle nich vedlo jak několikaměsíční znásilňování, tak několikaleté týrání.

K tvrzené alternativní příčině Nejvyšší soud poukázal na výpověď znalkyně u hlavního líčení. Podle ní není u běžné posttraumatické stresové poruchy přítomna depresivní reaktivita, jak ji zjistila psycholožka, a taková reaktivita bývá jen u poruchy vzniklé z následků znásilnění. Zjištěné příznaky tedy odpovídaly znásilnění. Podmínky citované judikatury byly proto podle Nejvyššího soudu splněny, porucha jednoznačně naplnila znaky těžké újmy na zdraví a právní kvalifikace je správná.

5. Výše náhrady nemajetkové újmy

Nejvyšší soud poukázal na to, že obviněný v hlavním líčení na dotaz své obhájkyně, zda je ochoten poškozené uhradit uplatněnou škodu, odpověděl, že ano. Výše nároku byla přitom obviněnému i jeho obhájkyni známa. Podle Nejvyššího soudu lze stěží soudu prvního stupně vytýkat přiznání nároku, s jehož výší obviněný souhlasil, jen proto, že druhý obhájce později změnil argumentaci.

Obviněný navíc nezpochybnil výrok o náhradě nemajetkové újmy ani v žádném ze svých tří odvolání, ačkoli uvedl, že je podává proti všem výrokům. Pokud pak v dovolání namítal, že soudy nezkoumaly jeho schopnost částku zaplatit, Nejvyšší soud upozornil, že při výslechu uvedl čistý měsíční příjem 55 000 Kč a že v minulosti disponoval vysokými částkami v sázkové kanceláři. Výše náhrady podle něj odpovídá nebezpečnosti jednání, výdělkovým poměrům obviněného, následkům i době páchání a je v souladu s judikaturou (usnesení sp. zn. 7 Tdo 100/2020, 3 Tdo 944/2024 a 8 Tdo 911/2025).

6. Počátek úroků z prodlení

Nejvyšší soud připomněl obecné pravidlo. Při náhradě škody i nemajetkové újmy je pro počátek prodlení v trestním řízení rozhodné, kdy se řádně uplatněný nárok poškozeného dostal do sféry dispozice obviněného, tedy kdy měl konkrétní a objektivní možnost se s ním seznámit (usnesení sp. zn. 8 Tdo 569/2013, č. 31/2014 Sb. rozh. tr., a sp. zn. 8 Tdo 859/2025).

V této věci však bylo nutné přihlédnout ke specifickým okolnostem. Zmocněnkyně poškozené navrhla v písemném podání úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 17. 5. 2024 a u hlavního líčení na tento návrh odkázala. Obviněný zastoupený obhájcem se na dotaz obhájkyně k plnění nároku vyjádřil kladně, a podle Nejvyššího soudu proto nelze zpochybňovat rozhodnutí o výši náhrady včetně počátku úroků. Soud prvního stupně nepochybil, když úrok přiznal od uvedeného dne, protože to bylo v souladu s názorem obviněného. Ten navíc dříve v dopise poškozené vyjádřil ochotu újmu uhradit.

7. Odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu

Na závěr Nejvyšší soud odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, podle které povinnost soudu odůvodnit rozhodnutí nevyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a odvolací soud se může při zamítnutí odvolání omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (věc García Ruiz proti Španělsku; usnesení sp. zn. II. ÚS 2947/08). Tím spíše to platí pro dovolací řízení se striktně vymezenými důvody, pokud se soudy nižších stupňů již shodnými námitkami dostatečně zabývaly. Dovolání podle Ústavního soudu nezakládá právo na přezkum v téže šíři jako odvolání (usnesení sp. zn. III. ÚS 1337/17).

Rozhodnutí

Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a proto nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Opravný prostředek proti rozhodnutí o dovolání není přípustný, s výjimkou obnovy řízení.

Závěr

Rozhodnutí potvrzuje, že posttraumatická stresová porucha může být těžkou újmou na zdraví, pokud je velmi citelnou újmou v obvyklém způsobu života a trvá delší dobu, a že ji lze přičíst jak znásilnění, tak dlouhodobému týrání, jestliže ke vzniku poruchy vedlo jednání ve vzájemné souvislosti. Námitky o jiných možných příčinách se vyplatí opřít o odborné podklady, protože jejich pouhé tvrzení znalecký závěr nezvrátí. V adhezním řízení má zásadní význam chování obviněného u hlavního líčení: kdo souhlasí s uplatněným nárokem i s počátkem úroků, jen obtížně může později namítat jejich výši. Námitky proti výroku o náhradě nemajetkové újmy se navíc vyplatí uplatnit již v odvolání.

Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz