Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 340/2020, ze dne 24. 9. 2020:
Námitkou formálně i obsahově naplňující obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe (zásada ultima ratio), která je vyjádřená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tuto námitku obviněný v zásadě odůvodňuje (pouze) poukazem na to, že je třeba dodržovat zásadu proporcionality, kdy je nepřiměřené, aby lovec téže zvěře byl řešen v přestupkovém řízení, zatímco její kupec, respektive osoba, která ulovené zvíře vyvrhla a pomohla uložit do auta, byla řešena v trestním řízení.
K uvedené námitce lze v obecné rovině uvést, že podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s nimi spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoliv přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (viz stanovisko Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
I v této trestní věci se tedy posouzení opodstatněnosti uvedené námitky obviněného odvíjelo zejména od posouzení toho, nakolik jeho jednání vybočuje pro své specifické rysy z obvyklých případů obdobné trestné činnosti, že nedosahuje ani nejnižšího stupně společenské škodlivosti, který je obvykle spojený se spácháním tohoto druhu trestné činnosti. Jen v takovém případě by totiž aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku mohla odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
K uvedené námitce je třeba nejprve uvést, že tato námitka je obviněným činěna v situaci, kdy se v zásadě k trestné činnosti nedoznává. V obecné rovině k tomuto zjištění Nejvyšší soud uvádí, že to, zda byla tato zásada respektována správně, lze zvažovat a posoudit až poté, kdy je postaveno najisto, že stíhaný skutek se stal a že vykazuje všechny formální znaky trestného činu. To však obviněný polemikou se skutkovým základem napadených rozhodnutí a existencí formálních znaků přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku zpochybňuje.
Na straně druhé je však nutno připustit, že jednání obviněného určitou nižší míru společenské škodlivosti vykazuje, a to jak v konfrontaci s jednáním obviněné K. S., která předmětného dne ulovila zvěř, zatímco obviněný „toliko“ přechovával a na sebe převedl neoprávněně ulovenou zvěř v hodnotě nikoliv nepatrné, tak i v rámci společenské škodlivosti jiných trestných činů pytláctví.
Jakkoliv není možné na straně jedné přehlížet hodnotu zvěře, se kterou obviněný dále nakládal, neboť tato prakticky šestkrát přesahuje hodnotu (zvěře) nikoli nepatrnou, je na straně druhé nutné konfrontovat jednání obviněného (v zásadě obou obviněných) i z hlediska konkrétního způsobu zakázaného lovu s jeho dalšími formami, tak jak jsou formulovány v ustanovení § 45 odst. 1 zákona o myslivosti. Za zakázaný způsob lovu se totiž považují i podstatně závažnější jednání, než je zákaz lovit na společném lovu zvěř spárkatou kromě laní a kolouchů jelena evropského a jelena siky, muflonek a muflončat, selete a lončáka prasete divokého podle § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti, kterého se obviněný dopustil. Příkladmo tak lze zmínit chytání zvěře do ok, na lep, do želez, do jestřábích košů, tluček a nášlapných pastí a pomocí háčků, chytat ondatry do vrší – § 45 odst. 1 písm. a), lovení zvěře způsobem, jímž se zbytečně trýzní, trávit zvěř jedem nebo ji usmrcovat plynem – § 45 odst. 1 písm. b), lovit zvěř s pomocí elektrických zařízení schopných zabíjet nebo omráčit, zdrojů umělého osvětlení, zrcadel, zařízení pro osvětlení terče, zaměřovače zbraní konstruovaného na principu noktovizorů, reprodukční soustavy s hlasy zvěře, výbušnin – § 45 odst. 1 písm. g), střílet zvěř z poloautomatických nebo automatických zbraní se zásobníkem schopným pojmout více než 2 náboje – § 45 odst. 1 písm. l) aj. Obviněný naproti tomu přechovával a na sebe převedl neoprávněně ulovenou zvěř, kterou za jiných okolností lovit lze, a to pokud není lovena při společném lovu nebo je lovena při lovu v oborách.
Z těchto důvodů a ve svém souhrnu tak bylo možné přisvědčit opodstatněnosti dovolací argumentaci obviněného, který namítal, že v jeho případě nedošlo ze strany nižších soudů k použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, což mělo za následek, že jím spáchaný čin nemusí být trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, neboť posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty.
